Potetovaný sedmdesátník a emeritní profesor pražské Akademie výtvarných umění Michael Rittstein není nudný patron. „Při malování se dostávám do rauše,“ ví o sobě umělec. Nemaluje to, co vidí, ale co cítí. Sám říká, že těch, kteří malují trávu zelenou, je dost. Před časem oslavil své sedmdesátiny. „Malování je pro mě droga. Nevím, co jiného bych celý den dělal,“ zamýšlí se.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
Zatímco na počátku kariéry s pestrými barvami šetřil, postupem let jeho díla získala na barevnosti. „Životní pocit se mění a teď už si trošku toho optimismu musím dopřát. Všimněte si, že mladší generace s motivem deprese nakládá daleko snadněji než člověk ve vyšším věku. Teď už se snažím u obrazů víc bavit,“ říká Rittstein.
Nepotřebuje už malovat paneláky a těžká sociální dramata, která ho oslovovala dříve. „Určité věci už máte hotové. Proto jsem si například naordinoval cestopisnou sérii, kdy jsem poprvé maloval věci kolem sebe, které jsem pouze viděl, ale nezažil,“ dodává oceňovaný malíř, jehož unikátní průřezovou výstavu Ve vlnách hostí až do 5. ledna Jízdárna Pražského hradu.
Od začátku kariéry si maloval, co chtěl, navzdory tomu, že jeho díla svou nadsázkou budí kontroverzi. „Když jsem začínal, rád jsem maloval zemědělství. Kdybych byl alespoň trochu mírnější, mohl bych být pro režim použitelný. To ale v mém případě nehrozilo,“ míní provokativní umělec.
Prosba o zajímavé týpky
Miluje zvířata, obzvláště blízko má k vodním živočichům. Ostatně téměř denně vedou jeho kroky k jeho oblíbenému přírodnímu koupališti v Kdyni. Kdysi totiž závodně plaval a láska k tomuto sportu mu vydržela doteď. Právě ve vodě k němu také často přichází inspirace, a to nejen pro obrazy. Jeho předloktí tak například zdobí vlastnoručně navržené tetování žáby z onoho koupaliště.
Inspiraci nachází nejen v přírodě, ale třeba také v MHD. To je také důvod, proč nejezdí autem, a ani nevlastní řidičský průkaz. V autě se prý strašně nudí. Naopak už když vstupuje do metra, prosí okolnosti, aby potkal, jak sám říká „zajímavé týpky“.
„Občas se určitě stane, že někomu můžu připadat jako šmírák. Sice dělám, jakože nic, ale ve skutečnosti si dotyčného fixuju do paměti, nebo rovnou vytáhnu zápisník a načrtnu si ho,“ líčí Rittstein. Za svou kariéru má na kontě neuvěřitelných patnáct tisíc kreseb. „Když jedu třeba na hory, tak už druhý den trpím,“ přiznává, jak se bez malování a kreslení neobejde.
Při tvorbě si kolem obrazů rád zatančí. K tomu si ordinuje ještě dávku muziky, která ho dostává do rauše. „Rauš je nadsázka. Nepotřebuju k němu panáka nebo špeka, pomáhá mi hudba. Vybírám vždycky podle nálady od tvrdého až po ambientní rock,“ říká.
Jeden dřep za druhým
Poslední velkoformátová díla, která tvoří nejnovější část výstavy, ale vznikala bez tance. „U takhle velkých věcí děláte v podstatě jeden dřep za druhým. Pak už je vám spíš do lehu než do tance,“ pousmívá se Rittstein. Pokud jde o rozměry pláten, vůbec nepřehání. Třeba obraz s názvem Zalomená kukuřice, pro který našel inspiraci při cestě po Mexiku, dokončil jen pár týdnů před začátkem výstavy v hale na mytí traktorů. Do ateliéru se dílo hýřící barvami nevešlo.
O jeho obrazy je mezi sběrateli dlouhodobě velký zájem, a ten nadále stoupá. „Znám sběratele, kteří mají třeba dvacet mých věcí. Na jedné straně je to srdcovka, na druhé straně se to stává komoditou. Je to daň za to, že člověk je starý,“ přemítá Rittstein a pro svá slova má vysvětlení na příkladu ze života.
Ačkoli ve svém ateliéru obrazy neprodává, zcela výjimečně se stane, že podlehne prosbám. „Jsou lidé, kteří o můj obraz usilují roky. Když je pak nakonec vezmu do ateliéru, koupí si tři a za týden je pak vidím na internetu k prodeji. Je to potom docela nepříjemné zklamání,“ vysvětluje.
Stále je ale dost těch, kteří se na Rittsteinovy obrazy nedívají s vidinou lákavých cifer, ale s ryzím zájmem. „Je jich spousta. Například jeden z mých nejvytrvalejších příznivců je můj přítel, který za bolševika dělal rizikové potápění. Když se třeba někde v prosinci do přehrady zaklínila kláda, tak ho tam spustili a on ji v té kalné vodě vyprostil. Za to si kupoval moje věci. Dodnes neprodal ani jedinou,“ říká hrdě.
