RECENZE: Ctitel idyly Michael Bublé se zalíbí mamince i babičce

Ani po vydání osmé desky To Be Loved není příliš jasné, zda se nám fenomén sedmatřicetiletého kanadského zpěváka Michaela Bublého přestane vyhýbat.

Vsadil na ní totiž ve značné míře na osvědčenou bigbandovou a swingovou formu, která mu už dříve zajistila pozici jedné z nejúspěšnějších hvězd globálního popu s přívlastkem dospělý. U tuzemských posluchačů vzhledem k odlišné tradici dosud příliš nezabírala.

To Be Loved

70 %

Interpret: Michael Bublé

Supraphon, 399 Kč

Ze čtrnácti písniček jsou na desce To Be Loved jen čtyři původní. Kostru desky tvoří předělávky prověřených hitů, při jejichž výběru se Bublé nebál vsázet na jistotu.

Esencí toho je duet Something Stupid, jehož originál v roce 1966 nazpívala dvojice Carson and Gaile a o rok později ho proslavil Frank Sinatra se svou dcerou Nancy. Před dvanácti lety písničku "připomenul" Robbie Williams v duetu s herečkou Nicole Kidmanovou, Bublé pro změnu za mikrofon přizval Reese Witherspoonovou a v perfektní staromilské produkci vznikla dotažená verze. Jenže postrádá kouzlo výjimečnosti, kvůli němuž by stálo za to poslouchat právě ji.

Michael Bublé: To Be Loved (obal alba)

A to je celý problém desky pro "starší a pokročilé", na které všechno dokonale sedí a hraje, ale přesto ve výsledku působí jako trochu zašlý, kýčovitě kolorovaný obrázek z americké rodinné večeře u hrajícího rádia. Ta idyla, kterou vytváří Bublé deskou včetně jejího názvu, je totiž vpravdě neuvěřitelná.

Bublé je sice v připomínání zlatých časů velkých bouráků, jako byli Presley nebo Sinatra, nepřekonatelný, ale mnohem zajímavější je, když se pustí do původních věcí, třeba v rockem řízlém duetu After All s krajanem Bryanem Adamsem. Škoda, že jich na desce není víc.