Sice to má být v prvním plánu „jen“ kronika pětadvaceti ročníků Chalupeckého ceny, ve skutečnosti jde o jakousi antologii současného českého umění. Za jejím vznikem stojí spoluvydavatelé úspěšné knihy Kmeny.
„Rámcem celé knihy jsou samozřejmě jednotlivé ročníky Ceny Jindřicha Chalupeckého, ale kolem nich zároveň zachycuje, co se v oblasti umění v tom kterém roce dělo,“ vysvětluje kritička a kurátorka Lenka Lindaurová. Autorka knihy je zároveň předsedkyní Správní rady Společnosti Jindřicha Chalupeckého.
Obálka knihy Mezera
Mezera představuje všechny finalisty od roku 1990 po letošní ročník. U laureátů pro kontext uvádí pouze jejich díla vzniklá do roku, v němž cenu získali. Kromě reprodukcí děl čtenáři na více než pěti stech stran najdou i krátké zprávy o událostech z výtvarné scény, ve žlutých boxech deníček Lenky Lindaurové nebo výstřižky z dobových médií.
Na těch je zajímavé nejen to, že ve druhém plánu dokumentují čtvrtstoletí vývoje novinové a časopisecké grafiky, ale dávají vzpomenout i na periodika dávno zapadlá. Přetiskované články jsou čitelné, kromě znalců z oboru však málokdo pozná, odkud který text je – popisky se zdrojem bohužel chybějí. Kniha je rozdělená na pět částí po pěti letech. Každou z nich uvozují dva eseje od Jiřího Přibáně, Václava Bělohradského nebo Karla Císaře. Některé z nich jsou dobové texty, aby bylo zřejmé, jak se v dané době uvažovalo.
„Události zobrazené v knize jsou samozřejmě postižené subjektivním výběrem a jsou nutně trochu pragocentrické. Jde o odraz doby, nesnažili jsme se nic hodnotit. Není to také vědecká práce, ale pouze dokument, který může posloužit příštím generacím,“ tvrdí Lindaurová.
„Zatím jsem ji jen prolistoval, ale ta kniha je báječná. Pěkný macek a líbí se mi její grafická úprava,“ hodnotí Jiří Černický, který Chalupeckého cenu dostal v roce 1998. „Zvýšilo mi to sebevědomí, cítím se být plnohodnotnějším člověkem. Jsem na to hrdý, ale že by z toho něco káplo?“ směje se. „Ale jsem havlovec, takže jsem rád, že s ním mám v knize fotku,“ dodává.
Další laureát Michal Pěchouček se těší, že si knihu přečte během dlouhých zimních večerů. „Díky ocenění jsem se začal o Chalupeckého víc zajímat. Bral jsem to tehdy tak, že jsem dostal cenu pojmenovanou po nějakým dědovi, o kterém nevím vůbec nic,“ vzpomíná. A dnes je dokonce činný ve Společnosti Jindřicha Chalupeckého: „Možná si ho trochu idealizuju, to přiznávám. Ale je to figura, která tu chybí.“
