RECENZE: Samson a Dalila v New Yorku. Vášeň vzplála o přestávce

Biblický příběh siláka Samsona a svůdné Dalily byl dalším představením, které odvysílala do světových kin Metropolitní opera. Místo exotické smyslnosti však převládal chlad.

Zhudebnění starozákonní látky francouzským skladatelem Camillem Saint-Saënsem (1835 - 1921) v sobě nese poměrně nápadné stopy oratoria, které autor původně zamýšlel napsat, než se rozhodl pro operu. Druhé dějství, v němž se Dalila pokouší vymámit ze Samsona tajemství jeho síly, je obklopeno dvěma akty s výraznou účastí sboru a víceméně statickým, nedramatickým charakterem. To je výzva pro režiséra i výtvarníka.

Camille Saint-Saëns: Samson a Dalila

65 %

Dirigent: Sir Mark Elder

Režie: Darko Tresnjak

Přímý přenos z Metropolitní opery, Cinestar Anděl, Praha, 20. října 2018

Inscenace, pod níž je podepsán americko-srbský režisér Darko Tresnjak, však – aspoň v kině – působí jako banální kombinace naleštěného pozlátka hraničícího s historickým kýčem a moderní scénografie. Spojením obou však nevznikne silný divadelní výraz. Se sbory, dlouho stojícími na scéně, se režisér nijak nevyrovnal. Dělají se obvyklá „operácká“ gesta, jako je podávání ruky, poplácávání po rameni a podobně. Zkrátka divák musí pochopit, že „jsme v tom zajetí spolu“. Tanečky a lezení po stěně, jež měly ve třetím dějství znázorňovat bakchanálie v chrámu boha Dagona, by spíchly i české regionální scény, a za méně peněz. Nějaký skutečný estetický klíč inscenace postrádá.

Pokud někdo vnesl do představení trochu ohně, tedy kromě orchestru pod vedením Marka Eldera, byl to tenorista Roberto Alagna v roli Samsona. Právě on účinkoval v historicky prvním kinopřenosu přenášeném do českých kin. To se psal rok 2007 a Alagna zpíval Romea v Gounodově opeře Romeo a Julie. Jeho způsob zpěvu nebyl nikdy výjimečně ukázněný a je takový pořád: tón sem, tón tam, někdy se hlas málem zlomí. Jenže na rozdíl od některých jiných tenoristů se u Alagni posluchač může aspoň zachytit přirozené emoce; to, co jde z jeho hrdla, není jen duté hulákání. 

Navíc na jevišti do role vždy nějak vpluje a člověk mu, respektive dotyčnému hrdinovi, věří. A pak, francouzština je mu vlastní a její kontury teprve dávají opeře velký díl kouzla. Ještě více se daly rozeznat ve zpěvu francouzského barytonisty Laurenta Naouriho v roli velekněze.

Málokdo, pro nějž francouzština není mateřština, ji dokáže dokonale napodobit, ani Elina Garanča v titulní roli to neumí – při veškerém svém perfekcionalismu. Dalila je efektní úloha pro mezzosoprán, opera s ní do nemalé míry stojí a padá. Garanča, stejně jako ve všech dřívějších přenosech, byla maximálně disciplinovaná a nedělala chyby. Vše bylo pěvecky i herecky krásně vybroušené a doslova „zasazené“ do nádherného kostýmu tak, až to vlastně bylo neskutečné – a umělé. Garanča zosobňuje typ „chladná mrcha“, proč ne. Pak však není jasné, proč ji režisér nutil, aby v závěru předstírala, že ji vlastně mrzí, že Samsona zradila. Přesvědčivě to nevyznělo.

Vášeň na divadle je zkrátka složitá věc a v opeře zvlášť. V přenosu na okamžik zničehonic vzplála během přestávkového programu, při vzpomínce na nedávno zesnulou Montserrat Caballéovou. Režie přenosu nabídla kratičkou, již starší ukázku z koncertu v Metropolitní opeře, na němž španělská diva s José Carrerasem zpívala závěrečný duet milenců jdoucích na smrt z opery Andrea Chénier. 

S realitou či „dramatickou pravdou“ to samozřejmě nemělo do činění zhola nic. Mladý tenor dvorně asistoval korpulentní dámě. A přece po posledních tónech začali tleskat i někteří diváci v kině.