Pokud se někdo obával, že hlavní hrdinka, druidská kněžka Norma, dejme tomu vjede na tanku do obývacího pokoje, mohl si po rozhrnutí opony oddychnout. Jenže ne nadlouho. Režisér David McVicar se snažil respektovat místo a čas děje, to znamená Galii v době římské nadvlády. Bohužel to přehnal. Na jevišti „rostou“ stromy, vlají hábity, hemží se to divokými pomalovanými bojovníky, mávajícími meči. Chybí už jen Asterix s Obelixem. Co je platné, když Norma neřeší svá dilemata mezi sedačkou a televizí, nýbrž v příbytku jako z nějaké historické příručky o životě v římských provinciích, když produkci naprosto chybí divadelní fantazie.
Naštěstí se znova se ukázalo, že operní žánr je o interpretech. Příběh opery upomíná na Euripidovu Médeu, je také postaven na motivu žárlivosti a nenávisti k nevěrnému muži, která přerůstá v hysterické odhodlání pomstít se i za cenu vraždy vlastních dětí. Té se nakonec Norma nedopustí, dobrovolně umírá i se svým mužem. Hudebně operu charakterizují pro Belliniho typické melodie - graciézní, jemné, ale i přerůstající do vášnivých výbuchů.
Vincenzo Bellini: NormaDirigent: Carlo Rizzi Režie: David McVicar Přímý přenos z Metropolitní opery, kino CineStar Anděl, Praha |
Pološílenému jednání hlavní hrdinky odpovídá i její part. Norma je patrně nejobtížnější sopránová role operní literatury. Cosi jako „all inclusive“ - dramatický mezzosoprán, na nějž je nasazen dramatický soprán a na něj ještě koloraturní špice. Bellini ho psal pro mimořádně disponovanou pěvkyni (takovou byla v jeho době Giuditta Pasta), ve dvacátém století ho pak proslavila Maria Callas.
Stejně jako ona, ani americká sopranistka Sondra Radvanovsky, která roli v Metropolitní opeře převzala poté, co ji vrátila Anna Nětrebko, nemá vyloženě krásný hlas. Je spíš drsnější, díky vibratu zrnitější, ale dlužno dodat, že vibrato má Radvanovsky pod kontrolou, krásu klenutých belcantových melodií jím nenarušuje, nýbrž ozvláštňuje. Od krásně plné, dramaticky dunivé spodní polohy až po výšky, suverénně brané ve forte i v pianu, je hlas ulitý z jednoho kovu, a nikdy nezní přiškrceně. Je prostě znát, že Radvanovsky je nejen skvěle technicky disponovaná, ale že roli už zpívala mnohokrát, usilovně na ni pracuje a dosáhla jednoty vokálního a dramatického účinku.
Dvě herečky a jeden macho
Navíc zoufalou touhu a zuřivost své hrdinky přirozeně zahrála. Například scéna, v níž váhá s nožem v ruce nad svými spícími synky, to byl téméř výkon činoherní herečky v antické tragédii. Třebaže Maria Callas zůstává nepřekonatelná, z pěvkyň, které po ní následovaly, se Sondra Radvanovsky zařadí hodně vysoko. Takový byl aspoň dojem v kině.
Její rivalku, kněžku Adalgisu, zahrála neméně výrazně mezzosopranistka Joyce DiDonato, jíž režisér navíc dával na jevišti prostor i ve chvílích, kdy tam být neměla, třeba během slavné Norminy árie Casta diva. Trochu to dělalo dojem, že druhá diva chce být také pořád vidět, ale DiDonato si to ospravedlnila citlivým a pokorným ztvárněním své hrdinky jakožto Norminy blízké družky, dohnané k rozhodnutí mezi láskou a povinností. Její atraktivní mezzosoprán tu opět mohl zazářit a společné výstupy obou dam byly pěvecky i herecky perfektně sladěné, vzdálené všemu prázdnému opernímu efektu.
Vedle obou zpívajících hereček dopadl tenorista Joseph Calleja trochu operně polopaticky, když se odvážně pustil do pojetí římského prokonzula Polliona jakožto muže typu „macho“, agresivního a sobeckého. Ale i on byl pořád ještě uvěřitelný a svým krásným jasným hlasem a vznosným zpíváním určitě naplnil hlediště. Výtečný byl i basista Matthew Rose jako Normin otec Oroveso a jakousi vlastní minikreaci přidal i italský dirigent Carlo Rizzi. Nejen kvalitním hudebním doprovodem, ale i mimickou studií radosti z něčeho tak nádherného jako je Belliniho hudba – aspoň tak to působilo, když ho při předehře zabrala kamera.
