RECENZE: Když pro hudební thriller chybí nápady, Hitchcock nepomůže

Metropolitní opera v rámci svých kinopřenosů příležitostně odvysílá i soudobá díla. Nejnověji to byla opera Marnie, kterou složil Nico Muhly podle literární předlohy, jež inspirovala i Alfreda Hitchcocka k natočení stejnojmenného psychothrilleru.

Nové opery vznikají neustále. Otázka je, kolik z nich se udrží. Ostatně i úspěšný repertoár z minulých staletí zůstal v sítu času, jímž spousta jiných děl propadla do ztracena. Představa, že by se zrovna Marnie zařadila po bok úspěšných, dnes již rovněž „klasických“ moderních oper třeba z dílny Phila Glasse či Johna Adamse, je však nejspíš iluzorní.

Nico Muhly: Marnie

60 %

Dirigent: Robert Spano

Režie: Michael Mayer

Přímý přenos z Metropolitní opery, Cinestar Praha Anděl, 10. listopadu 2018

Hrdinkou příběhu z konce padesátých let 20. století, který do literatury uvedl Winston Graham, je kleptomanka vykrádající sejfy svým šéfům, měnící identity a prchající od města k městu. Leccos je v něm „přitaženo za vlasy“, ne však více než v operních námětech z minulosti. Nakonec je Marnie přistižena při činu jedním ze svých zaměstnavatelů, který ji tajně miluje a pod pohrůžkou udání ji donutí k manželství. Marnie ale odmítá intimní sblížení a teprve s pomocí psychoanalytika se jí vybaví trauma z dětství, vztah k matce, která jí vsugerovala, že zavraždila novorozeného bratříčka. Marnie se osvobozuje teprve po její smrti, kdy se doví, že chlapcovu smrt přivodila sama matka.

Ponechme stranou otázku, co by mělo být námětem dnešní opery. Může to být koneckonců cokoli, pokud se to dovedně zpracuje. Libretista Nicholas Wright vytvořil poměrně přímočaré a hutné libreto, vyvarující se mnohomluvnosti a početných odboček. Jenže skladatel Muhly, který se pohybuje v klasice, popu i filmové hudbě a má za sebou spolupráci mimo jiné s Björk, Philem Glassem, Glenem Hansardem či Davidem Bowiem, jakoby marně hledal výstižný hudební jazyk pro charakteristiku situací i postav. Výsledek působí spíš jako nevzrušivá náladová hudba, která by možná dokreslila nové (a rozhodně nikterak thrillerové) filmové zpracování, nemá však v sobě dost vlastní osobitosti a sugestivnosti. Z poslední doby se nabízí srovnání s Andělem zkázy od Thomase Adèse, kterého Metropolitní opera odvysílala loni a který má (aspoň v porovnání s Marnie) větší šanci na samostatný život i vedle filmu Luise Buñuela - díky hudbou vyjádřenému stupňujícímu se napětí a vyhrocujícím se emocím.

Elegantní kostýmy

Na druhou stranu opera Marnie není dlouhá a všichni se pro ni snažili udělat hodně, počínaje dirigentem Robertem Spanem a hlavně režisérem Michaelem Mayerem, který s pomocí posuvných panelů dosáhl rychlého a plynulého střídání děje, který se posouvá z kanceláří do snobských interiérů, koupelny a dokonce na hon na lišku. Také představitelé jednotlivých rolí do nich vložili vše, co mohli, ač i jejich pěvecké party nejsou příliš výstižné. Isabel Leonardová v titulní roli je atraktivní dáma s příjemným hlasem, jejíž gesta nezapřou psychickou labilitu. Po boku má čtyři dvojnice představující její dřívější identity, které naštěstí nepůsobí nadbytečně.

Barytonista Christopher Maltman je pohledný zaměstnavatel i manžel Mark Rutland, snažící se ženu zachránit, netušící ovšem, jak a před čím vlastně. Výborný byl kontratenorista Iestyn Davies jako jeho slabošský bratr Terry, v roli matky Marnie se objevila proslulá mezzosopranistka Denyce Gravesová, také další role byly trefně obsazeny. Celkově vzato ale v paměti utkví jen pár jevištních obrazů a elegantní barevné kostýmy. Na operu je to málo. Diváka, který nezná filmové zpracování z roku 1964 se Seanem Connerym, možná inscenace aspoň přiměje si ho vyhledat.