GLOSA: Úsměvnou přehlídku skotských sukní zachránily operní hvězdy

Dva tenoři a jedna pěvkyně v mužské roli oděna do tradičního kiltu bojují o lásku další pěvkyně. Absurdní drama? Ne, opera podle Waltera Scotta. Do kin ji odvysílala Metropolitní opera.

Joyce di Donato a Juan Diego Flórez v opeře Jezerní paní | foto: Metropolitní opera/Ken Howard

Rarita, kterou americká scéna v sobotu nabídla v rámci letošní sezóny kinopřenosů, je ukázkou toho, co zmůže hudba a zpěv, když vše ostatní kulhá. La donna del lago (Jezerní paní) od Gioacchina Rossiniho, jež měla světovou premiéru roku 1819, odráží dobový zájem o dílo romanopisce Waltera Scotta, ovšem Rossiniho libretista Tottola vypreparoval Scottovu stejnojmennou poému do (i na operní poměry) nepravděpodobného příběhu, jemuž chybí skutečný konflikt i hlubší charaktery.

Gioacchino Rossini: Jezerní paní

70 %

Metropolitní opera

kinopřenos 14.března 2015

Historické pozadí tvoří boje skotských klanů s králem Jakubem V. (otcem Marie Stuartovny) na počátku 16.století. Král, který údajně rád chodil v přestrojení, se nepoznán dvoří Eleně, dceři jednoho ze vzbouřených horalů, žijící na břehu jezera Katrine. Uchází se o ni i jeden z rebelů, ale ona miluje „toho třetího“. Milostný čtverec vyřeší bitva, v níž nechtěný nápadník padne, a následná velkodušnost vítězného panovníka.

Při sledování přenosu se zdálo, že zpěváci sami nevědí, zda to brát vážně či s nadhledem. Očividně to netušil ani režisér Paul Curran, jehož statický, bezmyšlenkovitý výtvor by neobstál ani na kterékoli české regionální scéně.

Úsměvné defilé bojovníků ve skotských sukních, kteří přicházejí, odcházejí a mávají meči, nicméně milosrdně zatlačila do pozadí Rossiniho melodická invence a energie, která si jde vlastní cestou a drží divákovu pozornost. Zvlášť když hudební stránka byla skvěle provedena díky dirigentu Michelu Mariottimu a sestavě sólistů, ovládajících na špičkové úrovni italské bel canto.

Podivná operní bytost

Mezzosopranistka Joyce DiDonato zpívala Elenu tak, že si šlo vychutnat každou notičku, každou ozdůbku, zvukovou krásu a především obrovskou expresivitu, kterou vkládala do zpěvu. Všechny obtížné ornamenty, předepsané Rossinim, dle očekávání bezvadně provedl a do plynulé melodie propojil i hvězdný tenorista Juan Diego Flórez coby král Jakub.

Za soupeře v roli rebela Rodriga neměl barytonistu, nýbrž dalšího tenoristu Johna Osborna. Oba se dokonce střetli v duetu, což je v operních dějinách dost kuriózní případ. Na rozdíl od děje králův rival přežil a dokonce se za svůj výkon nemusel stydět ani vedle Flóreze.

Scéna z Rossiniho Jezerní paní v Metropolitní opeře

To nemusela ani mezzosopranistka Daniela Barcellona, která zpívala roli Elenina milého Malcolma, i když v porovnání s DiDonato nemá její zpěv až takovou intenzitu. Stydět by se však měl kostýmní výtvarník, který tuto sice vysokou, leč současně robustní dámu navlékl do kostýmu skotského bojovníka. Udělal z ní bytost ještě podivnější, než je v operním světě bezpodmínečně nutné.