Skladatel operu přepsal roku 1902 pro slavného italského barytonistu Mattiu Battistiniho. Jednalo se však zřejmě o jednorázovou, spíše provizorní úpravu než o nový opus, rovnocenný s tenorovou verzí. Massenet například v mnoha ohledech nepřizpůsobil orchestraci. Nelze se divit, že upravený Werther se poté na jevištích neobjevil; teprve roku 1989 ho uvedla opera v Seattlu. V současnosti má tuto kuriozitu na repertoáru newyorská Metropolitní opera a největším lákadlem je bezpochyby jméno amerického barytonisty Thomase Hampsona, kterého známe "naživo" i u nás - díky nezapomenutelnému loňskému písňovému recitálu v Mahlerově rodném domě.
Vysoký, urostlý a pohledný miláček amerického publika zajisté odpovídá představě trpícího romantického milovníka, zrodivšího se ve fantazii Johanna Wolfganga Goetha. Měkký a tvárný lyrický baryton, muzikálnost a hluboký prožitek dokáže Hampson uplatnit i v opeře, třebaže excelentnímu dojmu z komorní interpretace - kde je skromnější hlasový potenciál spíše předností - se jeho pěvecký projev přece jen beze zbytku nevyrovná. Také Wertherova nedostupná láska Charlotte v podání vycházející americké mezzosopránové hvězdy Susan Grahamové má víc lyrického kouzla než náležitého dramatického akcentu; pro talentovanou mladou pěvkyni to zatím není zcela vyhovující role. Ostatní, spíše vedlejší role jsou obsazeny adekvátně. Režie Johna Coxe a výprava Rudolfa Heinricha se nese v tradičním inscenačním duchu Metropolitní opery - scéna je tak realisticky věrná, že po stromech div nelezou broučci. V těchto kýčovitých dekoracích každý hraje, co umí.
Asi největším přínosem celé inscenace je výkon britského dirigenta Donalda Runniclese. Bravurně stíhá sledovat a inspirovat orchestr i pěvce, vyvaruje se zbytečně rozvleklého sentimentu a graduje představení do velkého hudebního zážitku.
|
Jules Massenet: Werther | |
| dirigent | Donald Runnicles |
| režie | John Cox |
| scéna a kostýmy | Rudolf Heinrich |
|
New York, 15. ledna | |
