Do tradičních kategorií dobrý film – špatný film tahle novinka zatahuje moderní bitvy ras i pohlaví. Je natolik absurdní a tak nebezpečně hloupá, že by i bojovnice z hnutí MeToo mohla přimět k výjimečné podpoře píšících pánů – přestože jinak jsou to samozřejmě povýšené bestie, které chtějí od žen jen „to jedno“ a zmizí, jakmile to dostanou.
Herečka Mindy Kalingová, jedna z hrdinek filmu Debbie a její parťačky, v němž se model slavné komediální série Dannyho parťáci pouze mechanicky přenesl na dámskou lupičskou partu, se cítí vlažnými recenzemi dotčena. Míní, že za to může převaha bílých mužů mezi kritiky, která „není fér, protože mají jiný pohled a jsou tak mocní“. Kdyby prý měla založit svou hereckou kariéru na tom, co chtějí bílí muži, byla by „velmi neúspěšná“.
Americká rodačka Kalingová, jejíž matka i otec pocházejí z Indie, potkali se v Nigérii a podle dcery volí „konzervativní republikány“, proslula i stesky, že „všichni chlapi se mnou vždycky chtěli spát“ a že při práci na seriálu Kancl byla jen jednou ze dvou žen v jinak mužském týmu. Nicméně nestala se první z hereček, které si berou mužské kritiky na paškál. Její kolegyně Brie Larsonová prohlásila, že „nepotřebuje rady čtyřicetiletého bílého chlapíka, nýbrž svých ženských sester, bílých i barevných“.
Vycházela přitom z údajné studie jedné americké univerzity, podle níž více než 63 procent filmových kritiků v Americe tvoří bílí muži, pouze 18 procent bílé ženy a 4 procenta ženy jiné barvy pleti.
Zaráží už sama skutečnost, že se takovým pochybným členěním vůbec někdo vážně zabývá, natož akademická půda. Navíc je směšné v době internetu tvrdit, jak zásadní vliv na publikum mají hlasy hrstky profesionálních novinářů, jejichž mínění denně drtí fanouškovské servery s anonymními soudy.
Ale hlavně se posiluje trend vnucující tezi o povinné solidaritě podle příslušnosti k pohlaví, etniku, víře. Dotčené herečky podsouvají myšlenku, že muži „ženským“ filmům nerozumějí, tudíž by je měly podpořit, rozuměj pochválit, píšící dámy.
To je okamžik, kdy člověk věřící ve zbytky rozumu, ač řazený do kolonky bílých žen, musí svatokrádežně prohlásit, že Debbie a její parťačky nestojí za moc a Krotitelé duchů v dámské verzi za nic, ať je točil pro mě za mě bisexuální Hotentot, královna Amazonek nebo nositel Českého lva.
Bílí muži možná neumějí skákat, jak tvrdí známá sportovní komedie, ale dobrý film od špatného snad ještě rozeznají, a jsou-li gramotní, popíší – stejně jako černí muži, ženy veškerého původu i děti, kterým rodiče předvedli z kinematografie víc než jen Supermana v šesti variantách.
Bylo by to k smíchu, kdyby se v útoku na kritiky zároveň neukrývala nedůvěra ve schopnost publika udělat si vlastní úsudek a kdyby bizarní aféra nepřišla právě z Ameriky, někdejšího symbolu občanské rovnosti, který se přizpůsobuje diktátu kvót.
Už nyní se festivaly zavazují ke shodnému poměru režisérů a režisérek v soutěži. Pak se určí správné proporce pro složení porot. Potom pro výkon kritické profese. A na konci honu za nejvyšší spravedlností bude před každým kinem kontrola, která divákovi u pokladny sdělí: Je nám líto, ale pro dnešek už máme limit židovských heterosexuálů do šestatřiceti let naplněn, zkuste to zítra.