Jestliže mluvíme o Marsalisových kvalitách, nesmíme jedním dechem nezmínit ani jeho spoluhráče. Zatímco v jazzu označení "XY Quartet" velice často znamená hlavní tvůrčí osobnost XY a její tři doprovazeče, u Branford Marsalis Quartetu je to zcela jinak. Každý člen je silnou osobností ovlivňující výraznou měrou výsledek. Mimo jiné i skladatelsky.
V současném složení (Branford Marsalis – saxofony, Joey Calderazzo – piano, Eric Revis – kontrabas, Jeff "Tain" Watts – bicí) hraje kvarteto zhruba deset let, kdy Calderazzo nahradil zemřelého pianistu Kennyho Kirklanda, a vybudovalo si nezaměnitelný zvuk i styl, který dokonale překračuje stylové hranice.
To dokumentuje, tentokrát dokonce i názvem, nové album Metamorphosen. Na úvod spustí ve Wattsově skladbě The Return Of The Jitney Man hardbopový "sekec mazec", kde se muzikanti honí jak Tom a Jerry. V podobném duchu je i jediný autorský příspěvek kapelníka Jabberwocky.
Obě skladby ovšem odděluje bezmála devítiminutová The Blossom Of Parting Joeyho Calderazza, mistra baladických poloh. Tato se ovšem výrazně vymyká tomu, co jsme zvyklí od amerických jazzmanů slýchat – bůh ví, zda si to zaoceánští posluchači uvědomují, ale téma, nesené Marsalisovým sopránsaxofonem, má vyloženě cikánskou melodiku.
V kontextu s romanticky rozmáchlým, evropskou klasikou jednoznačně ovlivněným autorovým klavírem přináší velmi silný zážitek. Calderazzo je Newyorčan, jak příjmení napovídá, nejspíš s italskými předky, bůh ví, zda tu tedy nezapracoval nějaký dávný gen.
Druhá jeho skladba na albu je sice opět baladická, stylově však pravý opak – mohla by posloužit jako skvělý soundtrack k filmové scéně hodně pozdě nad ránem v hudebním baru, kdy zvukař balí fidlátka a muzikanti ze sebe z posledních sil dostávají zbytky nashromážděných emocí – poté, co dívky, které na ně celý večer pomrkávaly, dávno odešly s jinými. Dokonalá atmosféra.
Co do autorského rukopisu je ovšem nejoriginálnější basista Eric Revis. Jeho skladby Abe Vigoda a Sphere jsou rytmicky mimořádně členité a melodicky do zvláštně sekaných frází vystavěné, místy daleko překračují (umělecky často irelevantní) představu většinové populace o tom, co to je jazz. Kdesi uvnitř má Revis ale z celé kapely zároveň nejblíže ke klasikovi Theloniu Monkovi, jehož tempově proměnlivá Rhythm-A-Ning je jedinou skladbou vzniklou mimo autorské zázemí kapely.
Revis si složil také tříminutové kontrabasové sólo And Then, He Was Gone, které je zároveň intrem Wattsovy závěrečné desetiminutovky Samo, báječně vygradované z nenápadnosti až do finálního funky. Neboli další z vrstevnatých skladeb, na které má právě Branford Marsalis Quartet už dlouhá léta copyright. A které jsou i hlavními záchytnými body jeho posledního, opět výborného alba.
Branford Marsalis Quartet: Metamorphosen
Vyd. Marsalis Music/Universal, 61:34
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
