RECENZE: Metallica předvedla koncert snů. Pobavila i Mládkovým Jožinem

Zkazky a britské recenze nelhaly. Také pondělní pražský koncert heavymetalové legendy jménem Metallica byl z kategorie snů. Dvě hodiny nekompromisních tvrdých kytar, vynalézavě pojatá výprava i fór v podobě svérázné interpretace Mládkova Jožina z bažin dostaly fanoušky do varu.

Zahraniční kapely se nejen tuzemskému publiku rády vemlouvají. Činí tak buď krátkými proslovy v češtině, nebo hudebními úryvky zde známých skladeb. Tu některý z virtuózních kytaristů zabrnká pár tónů naší hymny, hudebně znalejší pak odcitují něco od Smetany.

Worldwired Tour

90 %

Autor: Metallica

Místo konání: O2 arena, Praha

2. dubna 2018

Metallica na to šla jinak a její interpretace Jožina z bažin od Ivana Mládka (k vidění na úvodním videu), jehož jméno z úst Roberta Trujilla přímo na pódiu v pražské O₂ areně rovněž zaznělo, vyvolala neskutečné nadšení. Basák Metalliky píseň hrál a zpíval jen za doprovodu kytaristy Kirka Hammetta a přísně vzato to bylo příšerné. Mezi muzikanty se takovému provedení neříká jinak než „z p.dele“.

Nicméně Trujillova snaživá čeština s překvapivě dobrou výslovností i ústy odzpívaný bručivý part z původní nahrávky Banjo Bandu přivedly vyprodanou halu k frenetickému aplausu. A zcela právem. Joan Baezová před týdnem v Kongresovém centru zpívala Kryla a jestli si Bob Dylan příští neděli v Brně nestřihne něco jako Mám malý stan, Metallica oficiálně tuto sezonu vyhraje.

Abychom však nezůstali u jediné hříčky, celý koncert byl skvělý. Kapela do toho bušila poctivě a razantně od úvodní skladby Hardwired až po závěrečný přídavkový hit Enter Sandman. Během dvouhodinové show stihla Metallica přehrát na dvě desítky skladeb od písní z aktuální desky Hardwired... to Self-Destruct (recenzi na album čtěte v článku Metallica má kytary ostré jako kdysi a válí perfektně) po prověřené pecky.

„Zníte dobře, zníte opravdu dobře!“ volal James Hetfield na fanoušky pod pódiem. Sám zpěvák zněl rovněž dobře, jen ho nebylo moc slyšet. Jeho hlas byl po celou dobu beznadějně utopený v burácivých kytarách a bubnech. Nezdálo se však, že by to publiku kdovíjak vadilo. Ze začátku koncertu se to dá odpustit a někdy od půlky už stejně všem v uších pískalo, ale stejně měli úroveň zpěvu zvukaři srovnat lépe.

Ještě je potřeba zmínit se o scéně. Metallica si postavila zdánlivě velmi jednoduché pódium uprostřed haly. Bez obvyklé hradby zesilovačů, jen s „praktikáblem“ na bicí. Díky tomu byla na dosah skoro všem, a tak i obrazovky obvykle zprostředkovávající dění do vzdálenějších koutů arény mohly být pojaté jinak.

V tomto případě celý trs menších krychlí na hlavami hudebníků dotvářel atmosféru a stejně se pracovalo i s reflektory, které občas kapelu zalily jedinou barvou. Jindy se zase hrálo jen v přítmí. Ano, diváci na horním ochozu museli být poněkud ochuzení, ale upřímně – kdy nejsou? Každopádně po vizuální stránce to byl velmi působivý zážitek a v rámci heavy metalu až průkopnický počin.

„Nikdy není pozdě být fanouškem Metalliky,“ hlásal Hetfield s odkazem na sedmasedmdesátiletou paní, která mu řekla, že kapelu stále miluje. A v publiku si koncert užívaly i děti školou povinné.

Frontman několikrát připomněl, že kapela je na scéně už sedmatřicet let. Prostřednictvím obrazovek došlo i na upomínku letošního stého výročí konce první světové války. Ale celým svým provedením byl koncert Metalliky pevně usazený v jednadvacátém století. A byla to událost, na kterou se nezapomíná.