Lou Reed s kapelou Metallica
Přestože naposledy natočila těžko srozumitelné a fanoušky i kritiky velmi rozporuplně přijaté album Lulu společně s Lou Reedem, v pondělí se Metallica po čtyřech letech vrátí do Prahy se vzpomínkovým programem. Na koncertě pod otevřeným nebem v edenské SynotTip Aréně připomene loňské dvacáté výročí svého nejslavnějšího, eponymního alba, kterému pro barvu jeho přebalu nikdo neřekne jinak než "černé".
Ta deska, jak napsal výstižně britský hudební měsíčník Q, Metalliku "přeměnila z kultovních metalových hrdinů v globální superhvězdy". Proč a jak se právě tahle nahrávka zapsala do hudební historie?
Všechno znovu
Když šli členové kapely v roce 1990 do studia v severním Hollywoodu, samozřejmě netušili, co je čeká. Měli za sebou už čtyři úspěšná alba a za devět let existence jen těžko působili jako nějací zelenáči. Tak náročné nahrávání, které prožili v následujících měsících, však ještě nepoznali. Jako producenta si Metallica poprvé přizvala kanadského muzikanta a zvukového mistra Boba Rocka, který už za sebou měl spolupráci s Aerosmith nebo Bon Jovi a který jí měl pomoci s hledáním přístupnějšího zvuku. Jenže to nešlo hladce a natáčení se proměnilo v sérii vzájemných sporů a hádek.
"Jasně že jsme se při tom párkrát i zasmáli, ale celkově to bylo složité. Když jsme skončili s nahráváním, řekl jsem, že už s touhle partou nikdy nechci pracovat. A oni to cítili stejně," vzpomínal na natáčení producent Bob Rock u příležitosti loňského výročí na stránkách Musicradar.com. Právě jeho řada ortodoxních fanoušků Metalliky považuje za toho komerčního ďábla, který kapelu vrhl blíž střednímu proudu. Jenomže v tomhle směru jenom plnil zadání hudebníků. A všechny ty problémy přišly, když se jejich záměr pokusil uskutečnit.
Kytarista James Hetfield při koncertu Metalliky v roce 2008
Jako příklad Metallica i producent často uvádějí písničku Enter Sandman. "Trval jsem na tom, aby ji kapela ve studiu nahrála naživo. Nikdy dřív to tak nedělali, protože byli zvyklí nástroje natáčet zvlášť. Přesvědčoval jsem je: Jste skvělá živá kapela. Tenhle pocit je pro desku zásadní," vzpomíná producent. Ve svém tlaku na kapelu šel však ještě dál. Přístup muzikantů se snažil změnit skoro ve všech ohledech. Nelíbilo se mu třeba bubnování Larse Ulricha, který se příliš držel hlavní kytary Jamese Hetfielda a písničky kvůli tomu ztrácely potřebný groove. "Muzikanti se museli naučit držet se bicích a hned to začalo znít jinak," vysvětluje Bob Rock další ze změn, kterou si proti tvrdým palicím v Metallice musel vybojovat.
Zásadní posun se odehrál i v textech a přístupu k nim. "James Hetfield se v nich chtěl ponořit hlouběji. Chtěl, aby na jeho textech fanouškům opravdu záleželo. Mluvili jsme spolu o skvělých písničkářích, jako byli Dylan, Lennon nebo Bob Marley, a myslím, že si uvědomil, že může stále psát pro sebe, ale také se texty dotknout ostatních lidí. Byl to pro něj boj, ale nakonec u něj došlo k ohromnému autorskému průlomu," vzpomíná producent.
Již zmíněný singl Enter Sandman se kvůli původnímu, doslovnému textu málem nemohl stát prvním singlem. Dokud James Hetfield neudělal to, co se při přípravách černého alba Metalliky dělo pořád: nepřepsal ho. "Bobovi je také třeba připsat zásluhy za to, že se James uvolnil a konečně začal opravdu zpívat. My se vždycky brali za tu velkou zlou Metalliku, ale on nás naučil nové slovo, které jsme do té doby neznali: citlivost," připsal producentovi zásluhy i bubeník Lars Ulrich.
To, jak urputné nahrávání s umíněnou kapelou bylo, asi nejlépe ilustrují čísla. Svou pátou desku nechala Metallica třikrát přemíchat, takže se celkový nahrávací rozpočet vyšplhal na neuvěřitelný milion dolarů. A jako následek natáčení se prý rozvedla hned tři manželství.
Metal jako pop
Že se úsilí, spory a dlouhá práce ve studiu vyplatily, se kapela i nervózní nahrávací společnost přesvědčily hned po vydání. V nejsledovanějším americkém popovém žebříčku Billboard černé album debutovalo na prvním místě, za první týden se prodalo přes 600 tisíc desek a stejnou pozici Metallica okupovala ještě čtyři další týdny.
Metallica |
"Myslíte si, že až přijde ta chvíle, kdy vám nějakej sráč řekne: Máte nejprodávanější desku v Americe, celý svět z toho ejakuluje. Já stál ve svým hotelovým pokoji, přišel mi tam fax se zprávou: Jste na jedničce. A já si jenom pomyslel: Dobrý, to je v pořádku. Byl to pro mě ale jenom další fax z kanceláře. My se totiž o prvenství nikdy nesnažili, takže bylo obtížné se kvůli tomu jakkoliv vzrušovat," říkal v té době přezíravě bubeník Lars Ulrich.
Jenže nejdůležitější nahrávka kariéry původně thrashmetalové kapely, která se pro tu chvíli i přes své vyměknutí stala nejslavnější tvrdou formací planety, zplodila hned pět úspěšných singlů a zapsala se do rockové historie. Časopis Rolling Stone ji ve svém slavném žebříčku pěti set nejlepších alb všech dob umístil na dvousetpadesáté druhé místo. A kapela i producent brzy pochopili, že společně vytvořili něco výjimečného, co se bude jen těžko překonávat. O tom nakonec kromě spočitatelného úspěchu svědčí nejlépe to, že se společně usmířili a natočili ještě několik dalších desek.
A až teď v pondělí v rámci vzpomínkového turné v Edenu zazní hity jako Enter Sandman, The Unforgiven, Nothing Else Matters nebo Sad but True, publikum je určitě bude zpívat v nadšených chorálech.
