Krvavá historie jinak, očima mladých pro mladé. To je Město 44 a jeho pojetí, současně sympatické i zrádné. Protože režisér a scenárista Jan Komasa si občas vypomůže postupem ze současného klipového světa, který sice může dnešním teenagerům zdůvěrnit jejich dávné vrstevníky, leč v dobových kulisách se vyjímá jako pěst na oko.
Jako digitální hra
Působivost poněkud oslabuje také takzvaný „kolektivní hrdina“, tedy příliš mnoho postav v podání zaměnitelných tváří; chybí jasný herecký král. A do třetice Město 44 doplácí na nespornou bravuru efektů, které mistři z UPP odvedli na vskutku světové úrovni – při nadbytečném využití však paradoxně právě jejich dokonalost jako by neustále pomrkávala z plátna s připomínkou, že je to jen digitální hra.
Jenže není. Polské hnutí odporu, které 1. srpna 1944 zahájilo ozbrojené povstání v okupované Varšavě, muselo kapitulovat. Boje trvaly 63 dnů, Němci masakrovali i civilisty včetně žen a batolat; odhad počtu obětí sahá ke dvěma stům tisícům. Z města zbyly rozvaliny a z naivních představ děsivá realita.
Jak se točí válkaNaši trikaři ve filmu Město 44 odpálili celý most  Zvláštní efekty pro film Město 44 tvořila český firma UPP. Více zde |
Právě onu bezstarostnou náladu mladých spiklenců, kteří v ozbrojené vzpouře vidí kus romantického dobrodružství po boku veselých kamarádů a půvabných dívek, buduje režisér s pocitovou přesností důmyslnými detaily. V nevtíravém prologu za jízdy tramvají podsouvá do poklidných výjevů všední ulice droboučké náznaky znepokojivé tísně. Ale pořád ještě se tu chodí s partou k vodě a na večírky, pořád se tančí, zpívá a sebevážněji míněná přísaha věrnosti Zemské armádě má nádech prázdninové hry. Výrok velitele „Tohle je vojna, ne školka!“ přinese první tichou pochybnost; pak několik přátel nepřijde v den D na sraz; nato se zjistí, že vlastně nemají zbraně. A třebaže první vyhraná bojůvka vypadá snadně a slaví se mocně, režisér už podprahově podsouvá divákovi, co ví z dějepisu: že pravé peklo teprve přijde.
Komasa publikum rozhodně nešetří, popravy dětí, utrhané ruce, krupobití zkrvavených částí těl z vybuchlého tanku se chaoticky řadí, násobí, stupňují. Romantice je rázem konec, střídá ji čistá hrůza – a jí navzdory i čistá láska.
Hranice nechtěné parodie
Právě tady ovšem Komasa nasazuje výrazivo odjinud: „srdíčkový“ tanec mezi kulkami či zpomalený úprk mezi hroby provázené moderním hudebním aranžmá vycházejí vstříc klipové generaci tak účelově, že spíš ruší, dokonce se mohou přiblížit hranici nechtěné parodie. Přitom sázka na vnější efekty je zbytečná, stačí, že zděšení holobrádci při povelu „Zpátky na pozice!“ zjišťují, že už se vlastně nemá kdo vrátit, a dívky se noří ze splašků podzemních stok – odtud, kde se odehrával slavný film Andrzeje Wajdy na stejné téma Kanály, ve své potemnělé soustředěnosti daleko údernější.
Nicméně i Město 44 obsahuje silná až mrazivá místa, třeba v kontrastu dvou částí téže Varšavy, kde jedna čtvrť už se proměnila v hořící pohřebiště, zatímco ve druhé nic netušící, vymydlení občané s údivem i odporem hledí na uprchlíky vylézající z kanálů. Tady se nestřílí; zatím. A nikoli série výbuchů, nýbrž právě klid před bouří znamená okamžik, jehož ztvárnění ukazuje mistra. Třiatřicátník Komasa na to přijde taky.
