Těžko si představit lepší divadelní hru reagující na takto hroznou aktuální "událost" (pokud lze použít toto slovo v tak absurdním spojení), pojednanou s hlubokým soucítěním a z pozice identifikace s oběťmi, která by zároveň byla napsána s takovou strohostí a přesností, tak nesentimentálně, ostře a zároveň perziflážním stylem. Jelineková využívá v kompozici textu rozličná řečová, situační a mediální klišé. Pracuje, jak říká, vždy s "cizími jazyky", neboť každá výpověď vzniká ze slovních, větných prefabrikátů, jazykových vzorců, které tu jsou dříve, než začneme mluvit. Ve hře Stecken, Stab und Stangl používá citáty z novin, z médií, z projevů extrémních pravicových politiků, cituje příklady společenské i soukromé xenofobie, nenávisti, ale i každodenní projevy sentimentality, takzvané lidskosti.
Jelineková tvoří figury záměrně jako hlásné trouby různých dobových omezených názorů, postavy jsou jakýmisi plochými "papírovými" symboly bez psychologie a bez individuality. Pouze zastupují to, co na nich chce autorka právě demonstrovat. V této hře jsou mluvčí textu zaměnitelní, nazváni jen 1. muž, 2. muž, 1. žena, 2. žena, přičemž mužský part může přednášet herečka, a naopak.
Podtitul hry Ruční práce je narážkou na podomácku vyrobené bomby a zároveň na háčkování, dečky, přehozy. Kruhovitou scénu (manéž či TV studio), jejíž pozadí tvoří jeden velký a čtyři menší kříže s fotografiemi usmrcených Romů, obepíná háčkovaný lem, herci se oblékají do háčkovaných oblečků, na čtyřech strojích navíjejí přízi... Dečky jsou znakem měšťácké mentality, jež chce zakrýt pravdu o minulosti i přítomnosti.
Inscenace japonské režisérky Kazuko Watanabe staví na zábavnosti a barvitosti, účinkující zpívají pokleslé popěvky, tančí, opíjejí se, produkují televizní anketu, oslovují "milé pány mrtvé". Moderátor ve žlutém obleku přehrává slizkou hadovitost, starší herec prezentuje umírněnou žoviálnost, dále je zde typ kypré puťky a typ sexuálně neukojené vychrtlé fanatičky. Všichni předvádějí "typizované" figury, snad až příliš realisticky vykreslené.
V tom je asi jediný problém inscenace. Herci jako by odcizené schéma, jímž Jelinekové figury jsou, přespříliš fyzicky naplňovali, svým projevem poněkud "popisně" doříkávají" to, co víme už z textu, aniž by k němu přidávali něco navíc. V celkovém obraze potom chybí ono typické autorčino kruté gesto (zejména v první půli inscenace) dovádějící "nepřípustnou" komiku, s níž je pojednáno tragické téma, ad absurdum. Ztrácí se rovina stylizovanosti textu a jeho světa, který ač sestaven z "autentických" výpovědí, realitu podivně nasvěcuje umělým světlem, v němž se rýsuje zločinecká, vražedně bodrá, všední mentalita kohokoli.
Schauspiel Leipzig: Elfriede Jelineková: Stecken, Stab und Stangl. Režie a výprava Kazuko Watanabe, dramaturgie Hans Jürgen Pullem. Uvedeno na Pražském divadelním festivalu německého jazyka 3. a 4. listopadu v Divadle na Vinohradech.
- pátek 6. listopadu 1998
