RECENZE: Mekyho posmrtné album je smutné, nikoliv bezvýchodné

Album Posledné veci představuje poslední položku diskografie Miroslava Žbirky s novým autorským materiálem. Produkčně ho ošetřil zpěvákův syn David.

Oba dva, tedy Meky a David, se pěvecky sešli hned v první písničce Nejsi sám. Ladně zpěvné, typické „žbirkovce“, která si hodně bere z britské melodiky, jak to měl Meky celý život rád.

Následující Náhodou překvapí a nadchne baskytarovou linkou jak od New Order a připraví na to, co se bude dít v následujících skladbách. Z tej vône ťa vyzliekam je balada, kterou Meky s největší pravděpodobností složil se španělkou v rukou, ale David Žbirka její naléhavou náladu podpořil zasmušilými aranžemi, kdy hudba účelně dokresluje text Jozefa Urbana.

Další píseň, nazvaná Len sa neuraz, je retro syntezátorový pop s geometricky přesnou rytmikou a klávesovými rejstříky jako od novoromantiků Ultravox či Visage. Ríša snov pokračuje v tomto duchu.

Atmosféra houstne, beaty se překrývají jeden přes druhý a Mekyho zpěv představuje jediný zlidšťující prvek v bezútěšně šedivé a chmurné zvukové scenerii. Záchytný bod nepřichází ani s bolestnou Ako boh s upřímným textem „vravili mi vždy musíš být fit/za úsmev sa všeličo dá skryt“.

Poslech Posledných vecí by ale neměl být jen truchlivým vzpomínáním na zesnulého muzikanta. Skladba Best Man In Town začíná fórkem, jako když si pustíte rádio a náhodně naladíte dřevní countryovou píseň. Pak se během několika sekund strojem času přesune do současnosti a starosvětsky znějící nápěv ožije novou energií.

S Madrigalem, což je Miroslavem Žbirkou zhudebněná báseň Václava Hraběte, si bolestně uvědomíte, za jakých okolností tohle album vznikalo. Mekyho výslovnost je zřetelně poznamenaná zdravotními problémy, což ale písni ve finále přidává na působivosti a naléhavosti. Ze slov „dostatek spánku/čeká nás v hrobě“ mrazí, podobně jako ze skladby Kým skončí púť, na níž leží stín blížící se tragédie.

Poslouchat Posledné veci není nijak radostný zážitek, i odlehčenější skladby jako Mne vadí jako by se cestou k posluchači musely prodírat mlžným závojem.

Posledné veci

70 %

Miro Žbirka

Závěrečná titulní Posledné veci s textem Daniela Heviera je působivou definitivní tečkou. Znovu je potřeba vyzdvihnout citlivou produkční práci Davida Žbirky, který dokázal umocnit náladu písniček, vtisknout jim odpovídající zvukový kabát a přitom dohlédnout na to, aby album znělo celistvě a vyváženě.

K této desce je možné přistupovat mnoha způsoby, přičemž ten nejnešťastnější by asi byl se nad ní slzavě dojímat a okázale plakat. Tak laciný a povrchní přístup si Meky nezaslouží, na druhé straně by asi také bylo chybou ji nekriticky vyzdvihovat jako definitivní, mistrovské dílo. Ani takovou desku Žbirka nejspíš neplánoval.

Netřeba stavět pomníky. Posledné veci je ze všeho nejvíc intimní, introvertní nahrávka, která stvrzuje Mekyho písničkářský talent a naprostou odevzdanost hudbě jako takové. Rozpracované melodické nápady dotáhl jeho syn David do podoby, proti níž nemůže nic namítat žádný ze znalců a milovníků Žbirkova díla. Kromě zmíněné Nejsi sám neobsahuje žádný další hit na první dobrou, ale o to v tomto případě nejde. Důležitější je, že by obstálo i bez kontextu, v němž se rodilo a došlo realizace.