První otázka je, proč tuto operu vůbec hrát. Boito, jenž vešel do dějin hlavně jako výtečný libretista Giuseppe Verdiho, dokončil jedinou vlastní operu, právě Mefistofela. Jeho intelektuální úsilí najít pro italskou operu „něco nového“ však ve výsledku odsunulo do pozadí hudebně-dramatickou bezprostřednost. Opera působí spíš jen jako sled hudebních čísel, i když často velmi efektních.
Arrigo Boito: MefistofelesDirigent Marco Guidarini Režie Ivan Krejčí Národní divadlo, premiéra ve Státní opeře 22.ledna 2015 |
Nicméně dobrý režijní nápad a impozantní představitel titulní role zmůžou hodně. Inscenace Ivana Krejčího ve Státní opeře však už beztak statickému dílu příliš nepomáhá. Tmavá, strohá scéna kombinující černou s bílou a stříbřitým leskem a převažující černé civilní kostýmy sboru připomínají spíše poloscénické provedení než skutečnou divadelní produkci. Některé scény se odehrávají na pitevně, ale logiku to nemá. Celý večer prostě není na co se dívat, jenom se čeká na nějaký nápad, který však žádný ďábel nevykouzlí.
Aspoň že hřmělo
Mladý slovenský basista Štefan Kocán, hostující na předních světových scénách, je pro titulní roli Mefistofela výhrou, ovšem jednookého mezi slepými. Stačí mu mohutný, krásně zbarvený hlas, dobře posazený a znějící přirozeně. Dalo by se namítnout, že celý večer právě jen předvádí krásný silný hlas, místo aby s ním více tvořil a všímal si také slov. Což je vlastně podružné, protože ostatní nedokážou ani to základní. To je problém, jelikož kromě dominantního Mefistofela potřebuje tato opera i pár dalších zpěváků.
Rumunský tenorista Daniel Magdal předvádí v roli Fausta hlas stejně vetchý a vyšeptalý jako je starý učenec, kterého hraje. A nepomůže mu, ani když Faust omládne. Christina Vasileva jako Margherita na hlas nepříjemně tlačí, produkuje jeden ostrý tón za druhým asi v domnění, že je to efektní a dramatické. Nakonec to bohužel tak i může působit, když na jevišti chybí srovnání s kvalitou. Eva Urbanová jako Elena neboli trojská Helena dnes už totiž žádný tón není schopna normálně utvořit.
Italský dirigent Marco Guidarini odvedl s orchestrem svůj díl práce, snažil se o kultivovaný projev, nicméně nad průměr inscenaci dostal kromě Kocána ještě sbor, který má v této opeře také důležitou roli. Dobrý výkon podal i chlapecký sbor Pueri gaudentes. Chóry a hřmění nebeských zástupů aspoň na chvíli daly zapomenout na umělecké svízele, které Národní divadlo není schopno řešit.
