Herečka Gisela Mayová se na Pražském divadelním festivalu německého jazyka představila svou nejtypičtější rolí recitálem z písniček a textů dramatika a režiséra Bertolta Brechta nazvaným Jak si kdo ustele... Ostatně kdo jiný by měl českému publiku představit tohoto kontroverzního umělce než členka jeho pověstného Berliner Ensemble, která v tomto souboru strávila jedenatřicet let. Pod přímým Brechtovým vedením sice nepracovala, osobně se s ním však dobře znala. "Brecht byl rád, když se na jeho zkoušky chodili dívat i herci z jiných scén. Já tehdy působila v divadle vzdáleném od Berliner Ensemble sotva deset minut chůze, a tak jsem velice často sledovala jeho práci," vzpomíná Gisela Mayová. Zároveň striktně popírá, že Brecht byl takový, jak ho v knize Intelektuálové vylíčil Paul Johnson: tedy nesnesitelně despotický režisér s neomezenými pravomocemi, jenž libovolně rušil večerní představení, aby mohl déle zkoušet nový kus a nezřídka nepustil herce z jeviště po celých dvacet hodin. "Není to pravda," tvrdí herečka. "Zkoušet s ním nebylo těžké, rozhodně ne složitější než s jiným režisérem. Jen to trvalo déle. Brecht byl perfekcionalista, takže ani desetiměsíční zkoušky nebyly výjimkou - a pokud den před premiérou řekl, že potřebuje ještě měsíc, dostal ho." Berliner Ensemble bylo sice státní divadlo, ale Brecht tu byl v podstatě neomezeným pánem, takže většinou bylo nakonec po jeho. "Nicméně pokud si vzpomínám, k hercům se choval velmi korektně a přátelsky," zdůrazňuje Mayová. "Samozřejmě jen tehdy, pokud viděl skutečné nadšení pro věc - říkal tomu opravdový talent. Pod tímhle pojmem si představoval zájem o celé představení, nejen o svou roli. To pro něj bylo nejdůležitější, a to také vyžadoval po celém souboru - s přezíravými herci odmítal pracovat." Ředitelkou Berliner Ensemble, kde Brecht vládl od roku 1949 až do své smrti v roce 1956, byla jeho žena Helene Weiglová. A právě ona v roce 1961 angažovala Giselu Mayovou. Ta zde v následujících desetiletích vytvořila řadu klasických postav: od paní Peachumové z Žebrácké opery až po Matku Kuráž. Většina z těchto inscenací byla postavena víc na zpívání než klasickém hereckém projevu - ostatně právě proto byla Gisela Mayová do souboru přijata. "Podle Brechtovy definice jsem zpívající herečka - to znamená, že i když zpívám, pořád zůstávám herečkou," soudí ona sama. "Vlastně jen jinou formou vykládám příběh písňového textu, který v tomto pojetí zastiňuje hudbu." Tenhle přístup "aplikovala" řada interpretů - od Weillovy ženy Lotte Lenyaové přes německou zpěvačku Ute Lemperovou, Angličanku Marianne Faithfulovou až po Italku Milvu. Mayová se nejvíc hlásí k inspiraci Lenyaovou, jež je brána coby měřítko kvality interpretace Brechtových písní. "Mám své podání těchto skladeb posvěcené," vzpomíná hrdě. "Lotte Lenyaová navštívila v New Yorku můj recitál a říkala, že je absolutně nadšená, že je takhle skvěle zazpívat už dlouho neslyšela." Paradoxně právě Lenyaová projevila na smrtelné posteli přání, aby napříště interpretovaly Brechtovy a Weillovy písně pouze operní zpěvačky. Podle Mayové to ovšem nelze brát vážně: "Každý umělec je v podstatě egocentrik a pravděpodobně to platilo i o Lotte." Třeba prý chtěla tímto svým přáním docílit toho, aby se zapomnělo na její následovnice a v paměti zůstala jen ona. "Možná, že tyhle písničky skutečně dělala nejlíp, ale i já mám vyprodaná představení, takže to asi nedělám špatně," dodává Gisela Mayová.
HONZA DĚDEK
