Matušková: Žádné plánování hrobu, s Waldou jsme se bavili o životě

Čtyřicet let se od sebe téměř nehnuli. Skočila kvůli němu dokonce i z lanovky. "Nikdy jsme si nezevšedněli. Věřila jsem, že Walda přemůže i leukémii," řekla v rozhovoru pro MF DNES Olga Matušková.

Ve středu přiletěla Olga Matušková (60) z Floridy na svou nejsmutnější návštěvu Česka. Příští čtvrtek v Praze pohřbí manžela Waldemara. Při focení pro Víkend MF DNES začalo pršet a ona tiše prohlásila: "To je počasí jak o dušičkách."

Legendárního zpěváka na jaře obzvlášť trápilo astma, objevili mu leukemii, dostal zápal plic. Jeho žena přesto do poslední chvíle věřila, že zase bude fit: "Že možná už nezvládne dvacet koncertů ve šňůře, ale že se z toho dostane jako předtím."

V minulosti měl vážné dýchací problémy, prasklo mu tlusté střevo. Pokaždé se uzdravil. Co se stalo tentokrát?
Letos bylo na Floridě extrémně suché jaro, dva měsíce vůbec nepršelo. Když začaly kvést pomeranče, manga, avokáda, Waldemarovi se strašně špatně dýchalo. Jsou to agresivní pyly. Tak byl radši doma, kde ho chránila klimatizace.

Jenže hlavní problém se objevil později, že?
V dubnu mu diagnostikovali leukemii. Ale pořád měl slušnou šanci, že ho vyléčí. Nasadili mu chemoterapii, velmi mírnou, cílenou jen na kostní dřeň. Tou mu ovšem snížili imunitu na minimum a v ten moment on dostal zápal plic. Asi deset jedenáct dní před smrtí. Nemohl dýchat. Odvezli jsme ho do nemocnice, nasadili mu asi pět druhů antibiotik a začalo se to zlepšovat.

Velké plány

Ještě před měsícem chtěl letět do Prahy na koncert Karla Gotta. Na příští rok plánoval další túru po Česku: "Teď se dám do kupy a 2010 vyrazím."

Vážně?
Na veškerou léčbu reagoval dobře. Nechali jsme ho pod dohledem lékařů, protože na astma už mu nezabíraly inhalace. Já s Waldemarem byla v noci na JIP. Přes den u něj zůstával syn, který přece jen umí anglicky líp než já. Na internetu si dohledával informace o tátově nemoci, aby byl v obraze.

Kdy se jeho stav začal komplikovat?
Právě že se všechno vyvíjelo dobře. Po chemoterapii mu začaly přibývat nové bílé krvinky. Pak se plicař rozhodl, že ho na dva na tři dny zaintubují, aby si odpočinul. Waldovi jsme to řekli. Souhlasil. Intubaci už zažil tady v Motole. Neměl strach. Lehce ho uspali, dostával výživu do žaludku. V pátek dopoledne jsme si řekli, že se uvidíme v pondělí.

Jenže...
Zničehonic jsem v sobotu ráno, ještě před snídaní, měla telefon, že se mu zastavilo srdce. Konec. A už ho neprobudili. To byla rána.

Proč se to stalo?
Myslím, že jeho srdce bylo unavené. Neměl ho úplně zdravé, i když srdcař opakoval: U mě je to O. K., starejte se o krev. Na tom neštěstí je fajn, že zemřel ve spánku. Že necítil žádnou bolest. Hrozilo mu, že by se udusil. To by byla strašná smrt. Pánbůh to naštěstí zařídil takhle.

Takže jste se nestihli ani rozloučit?
Ne. Ať mu bylo jakkoli hrozně, vždycky jsme se bavili o životě. Žádné poslední vůle, životní pojistky, plánování hrobu. Dělali jsme, že je nesmrtelný.

Jak jste reagovala na zprávu z nemocnice?
Věřila jsem, že ho třeba elektrické šoky proberou. Sotva jsme na sebe se synem něco hodili, skočili jsme do auta. Nemocnou babičku jsme nechali doma, ještě spala. Jenže bylo pozdě. Pustili nás k němu do pokoje. Vzali jsme ho za ruku… Promiňte, ale to se nedá popsat.

To samozřejmě chápu. Cítíte po necelých dvou týdnech, že máte největší krizi za sebou?
Nejhorší pro mě bude, až se vrátíme zpátky. Tady na něj vzpomínáme s kamarádama, tak jak by si to asi přál. Bavíme se o veselých věcech, zasměju se. Jakmile si někde sednu, spadnu do toho zpátky. Na podzim by to bylo 40 let, co jsme spolu žili. Trávili jsme spolu 24 hodin denně, sedm dnů v týdnu.

Bez rozloučení

Rozloučit jsme se nestihli. Ať mu bylo jakkoli hrozně, vždycky jsme se bavili o životě. Žádné poslední vůle, životní pojistky, plánování hrobu...

Nelezli jste si na nervy?
Ne. Nikdy jsme si nezevšedněli. Když jsme se brali, nikdo nevěřil, že nám to vydrží. Waldemar byl bohém, toužila po něm šílená spousta ženských. Ale my se vůbec nehádali.

Co na něm bylo bohémského? Pil? Pořádal večírky?
Hlavně za každého platil… Ale pijan to nebyl. Měli jsme rádi moselské víno, ale to mu nedělalo dobře na žaludeční vředy. Tvrdý alkohol si dával výjimečně. Whisky. A to už bylo dávno.

Přitom ho na panáka musel zvát kdekdo, ne?
To jo. Dostával pořád nějaké lahve, ale dával je klukům z kapely. Zato miloval plzeňské. Chodil v Praze po pivnicích. Povídal mi: "Dneska vyrážím na zoologickou trasu, tak si mě někde na konci vyzvedni." Stavil se u Jelínků, u Tygra, u Kocoura, u Hrocha… Nikdy jsem se ho neptala, kolik piv vypil. Ale rozhodně nezávodil, míval hlavní řeč, víc mluvil, než pil.

A co ty večírky?
My hodně hráli, 250 až 300 představení do roka. Na zájezdech jsme s kapelou poseděli, byla legrace, ale na vypařování nebyl čas. Taky jsem slyšela stížnosti, že kvůli mně přišel o kamarády.

Bylo to tak?
O kamarády určitě ne, jen o ty, kteří se na něj nalepili ze zištných důvodů. On se do mě zamiloval, změnil partnerku a rozhodl se změnit život. Zbyli nám jen opravdoví přátelé. Byl se mnou rád doma, vzal mě do programu, abychom mohli být spolu. Jezdili jsme spolu autem.

Jak jste se vlastně poznali?
Ještě mi nebylo patnáct. Žili jsme v Liberci, bratr dělal zvukaře na výstavišti v Liberci. Ozvučoval i Pilarovou, Štědrého, Matušku, když tam vystupovali. S Waldemarem mě seznámil on.

Pamatujete si tu situaci?
Jasně. Předtím jsem ho vůbec neznala. Brácha mě k němu vedl zadem po schodišti, vypadala jsem tak na dvanáct. Vyfotili nás spolu. Waldemar do Liberce jezdil každý rok, takže jsme měli sérii fotek. Rád vyprávěl, že první rok jsem od něj štítivě odvracela hlavu, podruhé jsme měli hlavy rovně a potřetí už jsme je měli nakloněné k sobě.

Kdy začala vaše vážná známost?
Přestěhovali jsme se do Prahy, bylo mi tak šestnáct. Waldemar mě s bráchou občas vzal na pivo, dal nám lístky do divadla. Snila jsem o práci v zoo, ale dostala jsem šanci zpívat, a tak jsem ji využila. Vzniklo duo Irena a Olga. Karel Svoboda nás dostal do Rokoka, kde jsem s Waldou někdy v roce 1968 začala chodit. Asi za mnou začal pálit, ještě když bydlel s herečkou Jitkou Zelenohorskou…

Ta vypráví, že se jí hodně dotkl způsob, jakým se s ní Waldemar Matuška rozešel.
Víte, já to nechci rozmazávat. Údajně nás načapala v bytě, kde spolu žili. Prý jsem jí z bytu vystrčila kufr s věcmi na chodbu. Nic z toho není pravda. Přesně si pamatuju, kde jsme se scházeli. Nikdo nás nenachytal. Klíče od Waldemarova bytu jsem neměla. Ale dost. Nebudu rozehrávat hádky přes noviny.

Byl pro mě všechno

V Tatrách jsem za ním jela lanovkou. Cestou jsem ho viděla a on volá: "Skoč! No skoč!" Tak jsem skočila. Z nějakých deseti metrů do závěje.

Mám dojem, že dřív patřil tak nějak všem. A pak najednou žil s vámi. Cestoval s vámi. Zpíval s vámi. Žárlilo se na vás?
Cítila jsem to. Já přitom byla vděčná, že ON mě vzal na pódium. Že jsem mu mohla dělat křoví. Byl pro mě zpěvák z nebe. Obdivovala jsem ho. A že bych já jemu nakazovala, s kým má a s kým nemá vystupovat? Neblázněte. Fungovalo to spíš naopak. Co řekl, to jsem udělala.

Co třeba?
Skočila jsem z lanovky.

Cože?
V Tatrách něco točil na jedné pláni. Jela jsem za ním lanovkou, měla jsem vystoupit nahoře a pak sejít dolů. Cestou jsem ho viděla a on volá: "Skoč! No skoč!" Všichni koukali. Tak jsem skočila. Z nějakých deseti metrů do závěje. Sedačka se rozhoupala, spolucestující nadával. Walda byl pro mě všechno.

Kdysi to býval proslulý svůdce. Jak jste zápasila s jeho nápadnicemi?
Neměla jsem s tím problém.

Nikdy vám nebyl nevěrný?
Myslím, že ne. Neměla jsem ten pocit.

A vy jemu?
Ne ne. Nikdy jsme neměli krizi. Holky po něm šílely, to jo. Hlavně fanynky na představeních. Ale nemusela jsem ho hlídat.

Když jsme u vašeho vlivu na manžela – říká se, že jste ho v roce 1986 přiměla k emigraci do Ameriky.
Taky jsem to slyšela. Ale to on tehdy postavil kariéru na druhé místo, aby pak svého syna nemusel prosit: "Hlavně nikde neříkej, co jsi slyšel doma!" Já s ním souhlasila. Oba jsme to jako děti za komunismu zažili.

Matuška a komunisti

... vypráví jeho paní

Hřích
Waldemar si v 70. letech koupil auto v cizině. Dvoudveřový Ford Taunus. Vydělal si na něj při turné v Anglii. A měl z toho velkou polízanici. Problém spočíval v tom, že nepřivezl valuty domů. Měl je správně vyměnit za bony a koupit auto v Tuzexu.

Vzpoura
Míval problémy se zády, s páteří, s plotýnkami. Kolikrát ležel v Praze na Karláku ve špitále, skamarádil se s tamním primářem. Znali se tak dobře, že Waldovi pomohl, když měl jet na galakoncert do Moskvy udržovat přátelství mezi národy. Nechtělo se mu a primář povídá: "Zůstaň tady." Uháněli ho z ÚV KSČ, ale on jim opakoval, že pan Matuška není schopen cesty, že by při ní mohl ochrnout. Dali pokoj, až když jim řekl, aby podepsali reverz. To riziko na sebe nevzali.

Takže to nebyla vaše aktivita?
A proč se z Waldemara pořád dělá slaboch? Je to vůči němu nefér. Píše se, že jsme ho s (manažerem) Martinem Michalem zničili, udřeli k smrti. Hnali ho po koncertech. Jenže pro Waldemara znamenalo jeviště život. Říkal: Dokud budou lidi chtít a já budu moct, budu zpívat. Vždyť já mu připomínala, že se dá vystoupení zrušit, když se mu přitížilo. Ale on, že ne. Jedeme! Pro něj to znamenalo, že žije. Nemohl jen někde skomírat.

Proto pořád koncertoval v Americe i v Česku?
Život mu prodloužilo floridské klima. Ale prodloužili mu ho i fanoušci, kteří na něj chodili. Věděl, že ho pořád mají rádi. Třeba ho zlobilo koleno, pomáhali jsme mu do schodů. Ale na pódiu už jsem ho samozřejmě podpírat nemusela. Nechtěl ani tu vysokou židli, kterou spousta zpěváků používá: "To by vypadalo, že už se neudržím na nohou!" Obecenstvo mu dodalo energii, každý říkal, že řádí jako zamlada.

Když byl v Česku předloni naposled, uvědomoval si, že se sem už třeba nevrátí?
Vůbec ne. Ještě před necelým měsícem chtěl letět do Prahy na čtvrteční koncert Karla Gotta. Pořád doufal, že ho překvapí, jako Karel, když se v roce 1990 objevil na našem prvním poemigračním koncertu v Lucerně. Na příští rok plánoval další túru po Česku: "Teď se dám do kupy a 2010 vyrazím."

Taky se prý těšil, že v rekonstruovaném floridském domě bude mít bar a pípu, z níž si bude sám čepovat plzeňské. Je to tak?
Je. Naštěstí mu ji instalovali, když byl ještě doma. Ráno jsme v nové kuchyni posnídali, v poledne si natočil pivo. Stihl to alespoň pár měsíců.

A dožil se kolaudace?
Ta nás teprve čeká, ale jeho bavilo samotné budování. Koupili jsme si malý domek. Přistavili jsme něco nalevo. Pak napravo. A naposled nahoře. Waldovi se to líbilo. Opakoval mi: "Nepospíchej!"

Vážně?
No jo. My celý život stavíme. Táta vystudoval stavařinu, doma jsme si všechno dělali sami. Mám moc ráda manuální práci, Waldemar taky. Jako po vás zůstane písnička, tak třeba i položená dlažba v kuchyni nebo kolem bazénu.

Dokážete už myslet na budoucnost?
Ne. Ale asi dokončím barák. Walda říkal, ať nepospíchám, takže se nemusím honit. Připravovali jsme autobiografickou knížku, se synem bychom ji rádi dokončili. Musím se postarat o mámu. A dál nevím.

Z čeho budete žít?
Udělala jsem si školu na prodávání baráků a získala jsem státní licenci. Prodejem realit se uživím. Teď je sice krize, ale zase bude líp.

Táhne vás to do Česka?
Netáhne. Na Floridě se mi hlavně líbí počasí. Waldemar říkal, že tam je pořád neděle a léto. Doma jsou podzimní plískanice a sluníčko jednou za tři týdny. Přesto se sem se synem budeme vracet. Asi často.

Čtyři pohledy na Olgu Matuškovou

... a její reakce

Generálka
Pokud se mě nezeptal, do ničeho jsem mu nemluvila. Něco mu zakazovat? To bych si nedovolila. Waldemar razil heslo: "Blbec radí pořád, chytrej počká, až se ho zeptají." Dávala jsem si pozor, abych mu neradila, co má dělat. Na druhou stranu si nás se synem občas svolal a leccos s námi probral. Byli jsme tým. 

Řidička
To jo! Jestli něco umím, tak řídit auto. Musím zaťukat: Nebourala jsem. Přitom Walda měl rád rychlou jízdu. On vyprávěl, já ho vozila – Fordem Taunusem, sporťákem Mustangem, chryslerem, dvěma mercedesy. Ty se mi moc nelíbily, připadaly mi moc usedlé. V Americe jsme si pořídili minivan, v něm jsme převáželi aparaturu. Walda si v něm mohl i lehnout, když jsme jezdili na turné po USA. A posledním autem byl Rolls Royce, který od nás dostal k sedmdesátinám. 

Stíhačka
Dlouho jsme byli rodinní kamarádi. Když mi bylo patnáct, zajímala mě zoologická, kdepak nějaká láska. Začali jsme spolu chodit, až když jsem byla plnoletá. To se do mě zamiloval, tehdy jsem ještě byla docela pěkná holka. Ale takových kolem něj bylo… A vzali jsme se až po osmi letech.

Pečovatelka
'Cítil se vedle mě  bezpečně. Opečovávala jsem ho, když byl nemocný, možná posledních pár let. Ale jinak to byl rough, tough, prostě drsný, tvrdý chlap. Nenechal by se od nikoho oprašovat, nebo dokonce vodit za ručičku.