DNES Vaše žena říkala novinářům, že v nemocnici jste byl kovboj, který nefňuká a všechno zvládne. Bylo to tak?
W.M. V nemocnici se nedá moc fňukat. Buďto jste bez sebe a když už jste při sobě, tak jste rád, že jste při sobě. Důležité je, že parta lidí kolem vás to drží pevně v rukách. Naštěstí jsem tam měl i Olinku s Waldíkem a všichni společně mě zubaté urvali od kosy. Dnes už bych řekl, že být marod v Motolské nemocnici byla radost.
O.M. Nikdy tam prý tak hodného pacienta neměli.
W.M. Pan doktor Roubal tvrdil: Tady se říká před Matuškou a po Matuškovi. Jako před Kristem a po Kristovi. Doktoři mě zaklínali: Neblbněte, kdyby se vám něco stalo, lidi by nás roztrhali.
DNES Co vás napadlo, když jste se poprvé probral? Zdálo se vám, že jste v nebi? Waldemar Matuška povolání: hudebník a herec (hrál v řadě filmů, mimo jiné - Limonádový Joe, Kdyby tisíc klarinetů, Fantom Morrisvillu, Všichni dobří rodáci, Svatby pana Voka, Noc na Karlštejně atd., účinkoval i v Národním divadle) Především je ale zpěvák, který vydal řadu desek. "Růže z Texasu zpíval kdekdo včetně Presleyho. Až Matuška způsobil, že si to zpíval kdekdo a myslel si, že je Matuška," napsal publicista Jiří Černý. vzdělání a profese: vyučil se sklářem, do roku 1950 byl basistou v Čs. státním souboru písní a tanců. Naučil se také hrát na kytaru, banjo i bicí nástroje. Dva roky dělal tajemníka Okresního domu osvěty v Chebu. Od roku 1960 v divadle Semafor, později v divadle Rokoko, od roku 1969 na volné noze. rodina: potřetí ženatý, manželka Olga, dříve Blechová - brali se před pětadvaceti lety, na květen 2001 chystají církevní sňatek. Z prvního manželství syn Miroslav, z třetího Waldemar jr.
W.M. To ne. Když jsem se probral z první operace, stála vedle mě sestřička a já jsem říkal: Kde jste se tak krásně opálila? Utekla. Když mi dávali narkózu na druhou operaci, viděl jsem vrchní sestru. Po dvou hodinách mě vezli zpátky a stála tam zase. Vás já odněkud znám, říkal jsem jí.
DNES Kdy jste poznal, že se vaše situace láme k lepšímu?
narozen 2. července 1932 v Košicích
W.M. Když jsem se s odpuštěním po... Na to oni strašně dlouho čekali. Šlo přece o tlusté střevo. Ta věc se tam musí pohnout, a dokud se to nestane, všichni žijí v obrovském napětí.
DNES Přišlo vám hodně dopisů?
W.M. Je jich celá velká taška.
DNES Přečetl jste si nějaké?
W.M. Ještě jsem nestihl přečíst všechny. Ale na některé jsme už odpověděli.
DNES Vzpomínáte si na některý?
W.M. Hlavně děti často píšou: "Tak jste se nám zařadil mezi prezidenty. Jenom vám chybí ti dva boxeři z ochranky." Nechci vybírat nejhezčí z dopisů. Každý z nich pro nás má obrovskou cenu a moc za ně lidem děkujeme.
DNES Vraťme se nyní trochu do dávnější minulosti. Proč jste si vybrali po emigraci v roce 1986 za nový domov Floridu a ne třeba Kalifornii, kde je také teplo?
W.M. Kalifornie leží mnohem výš. Florida je nejjižnější cíp Spojených států. Na Floridě není zemětřesení ani kopce. Když se podíváte na mapu, Florida připomíná revolverovou pažbu. My bydlíme uprostřed, tam kde je Tampský záliv. Směrem od nás na sever je chladněji a dolů na jih je ještě tepleji. Jsme na rozhraní. Waldík 27. prosince ráno vyfotografoval rampouch. To se stalo jednou po dvaceti letech. V kýblu byl škraloup ledu. Museli jsme v noci pokropit ibišek, aby nezmrzl. Mráz trval asi dvě hodiny a za tu dobu udělal na pomerančích škodu asi sedmdesát milionů dolarů. Zčernaly. Stejně ale Floriďané říkají: Zaplať pánbůh za dva měsíce zimy. Aspoň se můžeme oblíknout a někam jít. Na Floridě je pořád neděle a léto. Abych se přiznal, mně se tam dobře dýchá. Nejsou tam prudké změny počasí jako třeba v Praze. A ještě vám řeknu další důvod, proč jsme se zde usadili. Nikdy jsme nezamykali auto. Jednou jsme odešli tak rychle, že jsme nezamkli ani dům. Nikdo nás nevykradl. U nás platí slova jednoho kamaráda, který říká: Když jdete v jedenáct hodin večer po nějaké ulici a potkáte starou dámu se psem, tak tam se nastěhujte.
DNES Když pomineme zeměpisné rozdíly, jak se váš život v Americe liší od života zde?
W.M. V Československu jsme dělali 220 koncertů za rok. Neměli jsme čas na nic jiného. Zpěváci brali za koncert 600 korun a bylo jedno, jestli vystupovali pro 600 nebo 6000 lidí. Když jsme zůstali v Americe, zpíval jsem ve Washingtonu v kapli pro 115 lidí a pražské komunistické noviny z toho udělaly trapas. Psaly, že v Brně jsem zpíval pro jedenáct tisíc lidí. Jenže za ten koncert jsem dostal zase jen šest stovek, ovšem ve Washingtonu jsem si vydělal asi pětadevadesátkrát tolik. Navíc je to akusticky skvělý sál, kde natáčel své koncerty Paul Anka i Frank Sinatra. A také já (smích).
DNES Dostali jste zelenou kartu, díky které můžete v Americe žít a pracovat. Usilujete i o americké občanství?
W.M. Zatím nikdo z nás nemá americké občanství, ale Waldík ho bude asi potřebovat, kdyby šel na universitu mimo Floridu. Jako občan by měl nižší školné.
DNES Ozvou se vám lidé, kteří se dostanou na Floridě do nesnází?
O.M. O tom ví víc náš syn, který chodí překládat k soudu a na emigrační úřad. Občas zvednu telefon a říkám: Volá tě klient.
W.M. Z Key Westu volaly dvě holky: My jsme tady měli mít zařízenou práci, ale nikdo na nás nečeká. Co máme dělat? Podvodníkům naletí děti, které nemají žádnou zkušenost. Pak se ocitnou u soudu a ptají se Waldíka. On ale musí říci: Já vám nesmím nic radit, já jenom překládám.
DNES Jak se vám jeví Česká republika z Ameriky?
W.M. Je to nádherné. Kdo by očekával, že komunisti půjdou do háje. Zabydleli se tady na věčné časy. Teď jsme zjistili, že termín na věčné časy je čtyřicet let. I když třeba všichni nejsou spokojení, myslím, že změna je obrovská a úžasná. Je třeba si toho víc vážit.
DNES Po vážné nemoci se vracíte i jako zpěvák. Jenže Karel Gott nedávno vystoupil před krajany ve Spojených státech a to se vám asi objevila vážná konkurence...
W.M. Ne, to je úplně v pořádku. Rozdíl je v tom, že my jsme několikrát projeli celou Ameriku, zatímco on měl jedno vystoupení ve slavné Carnegie Hall. Udělal lidem radost. Spousta z nich má v Americe práci, se kterou nemůžou praštit a jen tak se vydat domů za kulturou.
DNES Říkáte celou Ameriku, jak se projíždí celá Amerika?
W.M. Musíte si zvyknout na obrovské vzdálenosti. S tím se opravdu nedá nic dělat. Když chcete hrát pro naše lidi, musíte jet za nimi.
DNES Jaké máte v Americe publikum?
O.M. Chodí na nás rodiče i s dětmi. K Waldovu obecenstvu už míň patří starší krajané, kteří se dostali do Států po únoru 1948 - i když někteří občas také přišli.
W.M. Vzali je na koncert lidi, kteří jsou v Americe od šedesátých let. Program byl koncipovaný tak, aby si každý přišel na své. Musím zaklepat, povedlo se to. Poznáte to po představení. Lidi neutečou, debatují mezi sebou a nacházejí se. Slyšíte: A odkdy vy jste tady? Deset let? A že jste o sobě nedali vědět? My jsme nevěděli, kde jste se usadili. A hlavní bylo, že přišli zase příště.
DNES Bylo těžké připravit první turné po Spojených státech?
W.M. V rozjezdu nám pomáhal Miloš Šuchma a spousta dalších příznivců. Na představeních jsme lidem dávali naši adresu a na oplátku dostali tu jejich. Psali jsme jim, co vydáváme, posílali jim desky, mohli si u nás objednat vstupenky na koncerty. V Americe si každý strašně chrání privátní adresu. Je to známka obrovské důvěry, když ji někomu dá. Teď už se o tom mluví i tady. Získali jsme velmi cenný seznam adres, který se stále rozšiřoval. Nakonec jsme měli 10 000 jmen z celého světa. Asi 8000 jich bylo z Ameriky, zbytek pocházel z Evropy, Jižní Ameriky, Nového Zélandu, Austrálie. Takový seznam měli možná jen manželé Škvorečtí, kteří nám také hodně pomáhali.
DNES Kolik turné jste podnikli?
W.M. Objeli jsme Ameriku asi pětkrát. V roce 1990 proběhlo zatím poslední turné, které jsme protáhli do Prahy.
DNES Jak to vidíte dál?
W.M. Lidi nám píší, že by chtěli další představení. Už dlouho jsme po Americe nejeli.
O.M. Jak jsme začali jezdit sem, nebyl čas pečovat o náš seznam adres. Lidé se hodně stěhují. Tak jsem zvědavá, kolik nám jich zbylo. To turné si asi ještě jednou zopakujeme.
DNES Liší se publikum v Česku od krajanského v Americe?
W.M. Ne. Pozná se to podle toho, když spustíte známou písničku, třeba Jó třešně zrály nebo Růže z Texasu, tak jenom dirigujete. Lidi si ji odzpívají sami.
DNES Co vlastně děláte, když nejste na turné?
W.M. Olinka má svoji práci, já chodím kolem domu a otravuju lidi (smích). Máme na Floridě spoustu přátel, u nás je furt sranda.
O.M. Udělala jsem si licenci na prodávání domů. Devadesát procent domů, které jsem prodala, bylo pro Čechy, kteří znají Waldu jako zpěváka. I v tomhle mi jeho jméno pomáhá. Mám to ale víc jako koníčka. Ne jako práci.
W.M. Lidi přijedou, posedí, pak je Olinka naloží do auta, ukáže jim dvacet baráků a jeden z nich jim střelí.
DNES Co pro vás bylo po emigraci nejtěžší?
W.M. Nejtěžší to měl asi náš syn Waldík.
O.M. Šel rovnou do školy. Nabízeli nám, aby chodil do třídy zaměřené na výuku angličtiny, nebo že bude opakovat druhou třídu. Tam byl normální režim. Třída s angličtinou nám přišla trochu jako zvláštní škola. Dali jsme ho znovu do druhé třídy.
W.M. Všechno dohnal. Šestou a sedmou třídu udělal najednou.
DNES Byl jste pověstný neplavec - už jste se naučil plavat?
W.M. Musel jsem. Začal jsem plavat až s Waldíkem. Ale pozor - vždycky jsem byl s vodou kamarád! Jednou jsme byli na zájezdu v Košicích. Měli tam bazén hluboký sedm metrů. Honili jsme se, hráli jsme na babu. Já jsem běžel okolo bazénu. Aby mě nechytili, tak jsem do něho skočil. Všichni se zastavili. Olina křičela: Neumí plavat! Oni ztuhli. Já vydržím půl druhé minuty bez nadechnutí, celý bazén jsem přesplýval a vynořil se na druhém břehu. Křičeli: Ty dobytku, ty přece umíš plavat. Já jsem říkal: Skákat umím, ale plavat nedokážu.
DNES Jste v kontaktu se svými bratry?
W.M. Nemluvil jsem s nimi už dvacet let. To je velice složitá záležitost. Rozešli jsme se, když mi bylo vlastně strašně málo.
DNES Přetrhl se však i kontakt s vaším starším synem Mirkem...
W.M. Odešel a už nikdy o sobě nedal vědět.
DNES S Waldemarem mladším si ale rozumíte perfektně.
W.M. To je trochu jiné. Žijeme spolu a já jsem mu vždycky měl co říct a on mi to už dnes oplácí. To se myslím povedlo, musím zaklepat, milostivá paní, tohle se vám povedlo(obrací se k Olze).
DNES Máte nějaké krédo nebo životní heslo?
W.M. I když se možná někomu zdá, že jsme se flinkali, šli jen tak světem a život promarnili zpíváním, byla to šichta. Víte, ono je potřeba vzít do ruky řemeslo. To se nedá ošidit. Nemám rád lidi, kteří se do něčeho hrnou a přitom si nechávají otevřená zadní vrátka. Buďto se budete věnovat řemeslu, a pak je to svým způsobem řehole. Proto razím heslo: Makat se musí.
DNES Co uděláte nejdříve, až přijedete na Floridu?
W.M. Musíme uspořádat velkou party a vysvětlit sousedům, jak to všechno bylo. Měli o nás strach.
DNES A kdy se vrátíte zpět?
W.M. Určitě příští rok koncem května. Takže Silvestr letos natočit nestihnu. Ale pak si to vynahradím.
 Waldemar Matuška vstoupil při udílení cen Gramy 2000 do Síně slávy. |
