Jak jste se připravoval na turné?
Vybíral jsem písně a musel jsem se dát do kondice. Turné není žádná legrace, i když tak má vlastně vypadat. Tvrdá příprava musí být.
Běhal jste po floridské pláži?
Já už toho tolik nenaběhám, spíš plavu. Hlavně musím nasadit správnou dietu. Omezíte i oblíbené plzeňské? Ne, protože působí dobře na trávení. Když se správně dávkuje, je to lék.
Vybíráte písně s ohledem na koncerty k sedmdesátinám?
My si vždycky děláme předběžný průzkum. Výběr se to točí kolem čtyřiceti základních písniček, které se různě obměňují.
A Slavíci z Madridu nesmějí chybět...
No jistě, Slavíky náš koncert začíná, skladbou To všechno odnes čas končíme a mezi ně dáme dvacet písniček. Jsou to vlastně evergreeny. Moc nových věcí se mezi ně nedostane. Lidi si s námi chtějí zazpívat.
Když slavil sedmdesátiny Jiří Suchý nebo Hana Hegerová, bylo to hodně velké. Teď čeká něco podobného vás. Zbude vám kousek místa pro sebe?
Já myslím, že ne. Když už se člověk dožije sedmdesátky, tak by ji měl pořádně oslavit. Tatínek říkával: "Hodina strávená mezi dobrými lidmi se nezaplatí žádným zlatem světa." Tak by to asi mělo vypadat. Měli bychom se všichni ve zdraví sejít. Několik přátel už mezi námi nebude, ale se všemi, kteří přijdou, si máme o čem povídat. Nebude čas na nějaké vzpomínání, spíš si zazpíváme. A pak bych si přál, aby oni zazpívali mně.
O d e v z d e j t e v y z n a m e n á n í
Byl jste pyšný na někdejší titul zasloužilý umělec?
Ne. Byla to spíš potupa. Když jsme potom emigrovali do Ameriky, slavnostně mi ho sebrali, čímž mě potěšili.
Dnes by se možná dalo říci národní umělec, tomu byste se nebránil?
Já si na tituly nepotrpím. Když jsme sem přijeli v devadesátém roce, říkal jsem: "Odevzdejte vyznamenání, řády, tituly a buďme zase lidi."
Myslím to tak, že pro lidi jste něco víc než jenom zpěvák.
Víte, my jsme si na sebe dlouho zvykali a pak jsme si na sebe zvykli. Když si lidi na sebe zvyknou, jsou vlastně jako rodina.
Její část máte v Americe?
Ano. Když jsme tam přijeli, krajani říkali: "V Československu jste jim dlouho zpíval, teď budete zpívat nám."
Plánujete další oslavu nebo koncerty po návratu na Floridu?
Budeme tak utahaní, že si rád odpočinu. I když lidi si o koncerty stále píšou. Možná pojedeme ještě jedno turné, dlouhé dvaadvacet tisíc mil. Zatím o něm jenom přemýšlíme.
Podnikli jste už koncertní cestu do Austrálie?
Ne. Zatím mě vždycky odradila cesta letadlem. Z Floridy do Melbourne je to asi dvaadvacet hodin. Stačí mi, když letíme osm hodin do Prahy. Nezdá se to, ale věk se občas přihlásí, i když si to člověk nepřipouští.
V Americe prý rád jezdíte na místa, která vám připomínají Sázavu. Kde to je?
Kdybyste jel vozem z Floridy na sever dostanete do Virginie. Po pravé straně je Atlantik, po levé hory. Ty mnohdy připomínají Brdy, jindy Šumavu. Jsou tam i jiné pěkné partie, které vám připomenou krajinu kolem Sázavy. V Americe si každý najde místo, které mu vyhovuje. Já jsem "dole" uprostřed Floridy, kde se láme počasí. Není zde příliš horko ani zima, je zde výhodná vlhkost vzduchu, dobře se mi dýchá. Bydlíme kousek od Mexického zálivu. Za pět šest minut dojdeme na pláž. Vítr, který vane od zálivu, je čistý. V okolí tří set kilometrů nestojí žádná fabrika.
Textaři Ivo Fischerovi jste kdysi říkal, že máte rád řeky, aby vám napsal píseň o řece. Máte v Americe nějakou svoji řeku?
Je jich tam spousta. Řeky mám radši než moře. To je otevřené jako rovina, kdežto na řece vidíte vpravo břeh, vlevo břeh, různá zákoutí, meandry, kdekoli můžete přistát.
Ta řeka je Colorado, Mississippi?
Ty jsou příliš velké. Ale u nás na Floridě je několik řek, které se dají plavit. Můžete jet takzvanou Ta-Miami, to je spojení Tampa - Miami. Řeka směřuje na jih a má odbočku na jezero. Odtud vytéká další řeka, která by vás zanesla na Atlantik. Dá se tudy plout menší lodí.
Zpíváte o žlutých růžích z Texasu. Viděl jste tam nějaké?
Ano. Texas je farmářská země, obrovská zásobárna celého světa. Byli jsme v Dallasu i v Houstonu, který jsem si pro sebe pojmenoval Hostouň. Tam jsem viděl lán nádherných žlutých růží.
D e j t e K l a u s o v i š a n c i
Jak jste prožíval loňské teroristické útoky 11. září?
Olinka zrovna řídila, měla puštěné rádio, ze kterého jsme se o tom dozvěděli. Když jsme přijeli domů, pustili jsme televizi. První newyorská věž byla nabouraná, za deset minut jsme viděli pád druhé. Je to strašné svinstvo.
Sledujete českou politiku?
Někdy se mi zdá, že je tady trochu zmatek. Politická scéna se ještě pořádně neusadila. Na druhou stranu je to lepší, než kdyby zde byli u moci politici, kteří nám dříve vládli. Na to někteří lidé rychle zapomínají. Politický vývoj přece jenom někam spěje. Demokracii se člověk musí naučit. To znamená, že věci nejen přijímá, ale také dává.
Koho budete volit?
Nikdy jsem se neskrýval s tím, že mám rád pana profesora Klause. ODS je mi bližší než ČSSD. Klaus má jasnou vizi, kterou je schopen realizovat. Někteří lidé si to nemyslí nebo váhají. Důležité je dát Klausovi šanci.
Myslíte, že ji dříve neměl?
Bylo to těžké. Lidi se nedokázali shodnout a jasněji ho podpořit.
Zúčastníte se předvolební kampaně ODS?
V minulosti jsme s ním volební kampaň absolvovali. Teď nás zatím nikdo neoslovil.
D o l ů m ě n e d o s t a n o u
Co byste si nejvíce přál k narozeninám?
Vždycky cituju tatínka. Byl to velice rozumný člověk. Moc se s tím nevytahoval, ale v pravou chvíli řekl správné slovo. Tvrdil: "Zdravý člověk má tisíc přání, nemocný jenom jedno: Být zdravý, aby mohl mít tisíc přání."
Karel Gott na vás nedávno vzpomínal. Jednou, ještě za totality, jste mu prý řekl: "Ty jsi jednička, zlatý slavík, a já jsem druhý. Ty musíš makat, aby ses udržel, zatímco já můžu žít." Bylo to tak?
Jistě, přece neobětuji soukromí jenom pro slávu. Teď nemluvím proti Karlovi. Já jsem byl dvakrát zlatý a dvanáctkrát stříbrný slavík. Často jsme se o tom s Karlem bavili. Když jsem mu poprvé řekl: "Ty skáčeš, lítáš, jsi první, já dělám pendrek a jsem druhý," podíval se na mě jako naštvaně a povídá: "No to snad není možný..."
Za nejdůležitější životní předěl považujete setkání s Jiřím Suchým. Platí to stále?
Jistě. Slyšel jsem Suchého v Redutě, když zpíval: "Dolů mě nedostanou, držím se hvězd, dolů mě nedostanou, držím se jich fest." Říct něco takového v roce 1957 bylo jako koledovat si o oprátku. Ale Jiří Suchý to uměl dokonale zabalit do okolního textu. Byl jsem odjakživa rýpal a okamžitě mě to nadchlo. Setkání s Jiřím Suchým znamenalo obrat v celém systému pohledu na muziku. Texty Jiřího Suchého pro mě byly jako bible. Proto Jiří Suchý o mně může říct cokoliv. Nebýt jeho, tak tady s vámi nesedím.
Na předávání výročních hudebních cen vás Jiří Suchý uváděl do Síně slávy a vyprávěl o chuligánovi Harry Bedrnovi. Trochu vás s touhle postavou ztotožnil. Jak jste to vnímal?
Postavu chuligána Bedrny pro mě Suchý napsal pro semaforskou hru Taková ztráta krve. To už jsme se znali čtyři roky. Suchý sice nevěděl nic o mém soukromém životě, já jsem vlastně slušně vychované dítě, ale jako chuligán jsem působil do pětašedesáti let. To málokomu vydrží tak dlouho.
Máte rád své chuligánské, negativní role, třeba zabijáka Pancho Kida ve filmu Limonádový Joe?
Ano. Negativní postava má větší možnosti něco charakterově vykreslit. Představte si, že bych hrál kladnou postavu. Přišel bych, zaklepal a řekl: "Dobrý večer, milostivá paní, může Růženka jít se mnou do kina?" Maminka by řekla: "Ano," - anebo "ne, už je pozdě." A tím je záležitost skončena. Strašná nuda. Zatímco chuligán zahvízdá, slečna otevře okno a on na ni volá: "Rychle zdrhni, hrajou jeden film, kterej musíš vidět. Je to šílená chlívárna." Uznejte, že tohle je zajímavější scénka.
Mrzelo vás to, že jste nehrál víc ve filmu nebo v divadle?
Ne. Člověka nemá mrzet nic. Všechno, co dělá, má dělat naplno. Kromě zpívání jsem hrál v dvaadvaceti filmech. Nechci se vytahovat, ale kolik zpěváků se tím může pochlubit? Hostoval jsem v mnoha divadlech, třeba v Olomouci, Brně, Národním divadle. Ale na shakespearovské role to nebylo, protože mám rád improvizaci. Krále Richarda III. bych hrál asi špatně.
Chtěli vás oholit?
Byl jsem oholený kvůli svému prvnímu filmu, který dopadl příšerně. Když jsme byli v Semaforu, Karel Štědrý, Karel Brožek, Pavel Linhart a já, hráli jsme pánské girls. Suchý nesehnal hezké holky, tak povolal ošklivé chlapy. Ve filmu - jmenoval se Sedmý kontinent - hrál hlavní roli bagr a pan Marvan. My jsme byli brigádníci. Když jsme přijeli poprvé, režisér se na mě podíval a řekl: "Nezlobte se, ale já potřebuju mladé kluky. Mohl byste se oholit?" V Semaforu jsem pak vystupoval oholený, protože jsem hrál v tom filmu.
Kdo je vaším hrdinou?
Bylo jich několik, třeba pan Zdeněk Štěpánek nebo Jaroslav Marvan. Můj největší hrdina byl Vlasta Burian. Svou improvizaci nikdy nepřešlápl. Je to vidět ve filmech. Na jevišti to bylo horší. Ptal jsem se Raula Schránila, který s Burianem hrál, jak mohlo představení držet pohromadě, když se Burian rozjel jako utržený vagon? "Bylo to jednoduché. My jsme počkali, až se vykecá, a pak jsme hráli dál," řekl mi.
Na co se nejvíc těšíte, když jedete z Floridy sem?
Na lidi. Kvůli nim sem přece jedu. Protože my jsme si na sebe zvykli. Když přijdu na známá místa, kde jsem třeba žil, každou chvíli na ulici slyším: "Ahoj, Waldo, jak se máš?" Když je mi někdo povědomý, řeknu: "My se známe, že?" Když se neznáme, dodám: "Nechci, abyste si myslel, že jsem blbej frajer."
Náš stát vám prý vyměřil důchod 3700 Kč?
Můj důchod je vyšší než částka, kterou uvádíte, ale nikdy nedosáhne výše, kterou pobírají bývalí soudruzi.
Zastavíte se i na Karlštejně?
Už jsme tam byli. S Olinkou jsme tam loni měli stříbrnou svatbu. Zrovna jsem vzpomínal na Vlastimila Brodského a pana Marvana, se kterými jsem hrál v muzikálu Noc na Karlštejně. Mrzí mě, že se s nimi už neuvidím.
Se kterými herci jste si rozuměl?
Skoro se všemi. Nedávno jsme se sešli s Bořivojem Navrátilem, se kterým jsem hrál v Národním divadle. On mi to připomenul. Všichni herci, kteří něco uměli, se se mnou bavili normálně jako s kolegou. Ostatní ohrnovali nos.
Vy si asi nerozumíte s lidmi, kteří se berou příliš vážně.
Člověk hlavně nesmí dělat z umění brnění nebo krunýř. Proč má pět minut přemýšlet o tom, jak důstojně vstoupit do místnosti? Normálně vejdu, podívám se, koho mezi lidmi znám, a řeknu: "Ahoj, kluci!"
 Waldemar Matuška vstoupil při udílení cen Gramy 2000 do Síně slávy. |
 |
 |
 |
