Kupříkladu jeden z porotců, literární kritik Vladimír Karfík, v recenzi knize vytkl neproblematické, zjednodušující vidění.
Osmisetstránková kniha Zatím dobrý s podtitulem Mašínovi a největší příběh studené války, která vznikala tři roky, nakonec skutečně vyhrála. Avšak ani autor ve své vítězství nevěřil.
Byl jste tipován jako favorit na vítězství. Překvapilo vás vůbec, že se vaše kniha stala Knihou roku?
Překvapilo, obrovsky.Jde o kontroverzní knihu, navíc mnoho lidí má zakořeněný pocit, že Mašínové byli vrazi a nejsou ochotní přijmout jiný pohled, nezajímá je.Nedokázal jsem si představit, že bych získal hlavní cenu. Snad kdybych věděl, že knihu přečetlo všech jedenatřicet porotců – možná bych tušil nějakou šanci.
Jak se vůbec díváte na literární ceny?
Každá aktivita, která přispěje k většímu ohlasu literatury, má smysl a je přínosem. Je dobře, že existuje cena, která dostane literaturu na televizní obrazovky.
Kniha Zatím dobrý vyšla loni na jaře. Myslíte, že pomohla Čechům vyrovnat se s Mašíny?
Vzhledem k tomu, že se knihy prodalo na pět tisíc výtisků, pochybuji, že by mohla nějak ovlivnit společnost. Přijíždím do Česka na dva tři týdny a neumím přesně posoudit odezvu – vím jen, že na internetu zuřila diskuse. Nicméně kniha snad ovlivnila alespoň ty, kteří si ji přečetli. Slyšel jsem z mnoha stran, že ti, kteří Mašíny považovali za bezohledné násilníky, pod jejím vlivem pochopili zákony odboje, dozvěděli se více o jejich rodině a začali se na ně dívat přece jen příznivěji. Měl jsem vlastně jen takové ohlasy.
V jedné recenzi zaznělo, že se do Mašínů silně vciťujete, až to působí, jako byste psal o sobě.
Každé psaní vychází ze spisovatele, je to interpretace skutečnosti cezená přes jeho osobnost, tomu se nemohou vyhnout ani historici. Liší se jen míra přivlastnění příběhu a reálií. Proto jsem také své pojetí označil za pravdivý román, jinak se příběh Mašínů už dnes uchopit nedá. Ani Mašínové si už úplně nedokážou vybavit své tehdejší pocity a úvahy. Zůstala fakta, část prožitků vyprchala a spisovatel, pokud chce ztvárnit fakta s emotivním nábojem, je musí trochu domyslet.
Jak hodnotíte poselství knihy?
To si každý musí přebrat sám. Sám za sebe jsem se snažil o komplexní pohled, předložit to, co jsem zjistil, vyčetl a získal z rozhovorů s Mašíny a dalšími aktéry. Rozhodně nechci někoho přesvědčovat.
Jak byste odpověděl na často kladenou otázku, zda snaha Mašínů měla vůbec nějaký smysl, zda se jim podařilo destabilizovat komunistický režim?
Praktický dopad velký nebyl, ale to je dnešní pohled, vytržený z kontextu doby – proti té přesile to jinak nešlo. Mašínové měli a mají význam. V padesátých letech třeba pro mukly, kteří v různých lágrech či uranových dolech psali po korekcích jejich jména. Význam mají i pro české povědomí, že tu existoval nějaký odboj, lidé, kteří se nebáli riskovat vše a vzepřeli se zlu. Mašínové svoji malou válku vyhráli. Ostatně nebyli izolovaní, nebyli jedinou skupinou, která aktivně bojovala proti komunismu – v rámci třetího odboje bylo zastřeleno na 160 policistů, funkcionářů nebo pohraničníků.
Objevily se výtky, že jste zpracoval oběti Mašínů poněkud ploše, nepřiblížil jste jejich osudy...
Já nepsal zdaleka jen o Mašínech, snažil jsem se o pohled shora i zdola – kritika si třeba vůbec nepovšimla komických kapitol o Stalinovi. Do knihy jsem však nemohl včlenit úplně všechno, vždyť má osm set stran! Oběti jsou v každé válce. Můžete se vydat cestou naprostého pacifismu, neodporovat zlu násilím, anebo aktivního odporu i s rizikem, že se třeba něco nepodaří, že budou případně oběti. Ti dva policisti a pokladník, kteří zemřeli, bránili v uniformě a se zbraní v ruce režim, který zabíjel nevinné lidi a zavíral je do lágrů. Který Československo obehnal dráty, nadiktoval celé zemi arogantní moc a iluzorní politický systém. Vyhlásil třídní boj – a Mašínové začali bojovat.
Jaký je osud scénáře, který předcházel knize, ale na který jste tehdy nesehnali peníze?
Jsem pověrčivý a raději nepředbíhám událostem, ale jsou zde určité pokroky. Točit by se mělo v Česku, film vzniká v české produkci. To byla moje podmínka – v americkém pojetí by z toho zbyla vanička, úplně by odpadl morální a komplexní pohled.
