Už záběry na Pavlu Beretovou ve spodním prádle či s rychlovarnou konvicí v ruce dávají věčným kritikům současného směru činohry Národního divadla další náboje. Moderní zasazení a (možná přeci jen trochu nadbytečné) divošské masky jsou zde však užity uměřeně se vší úctou k původnímu textu.
Asi nejvýraznější režisér současné generace Jan Mikulášek se totiž ve své premiéře v historické budově Národního divadla vrátil k čisté činohře. Ze své tvorby pro domovské Zábradlí si vzal to nejlepší, výmluvnými obrazy spolu se skvěle hrajícími herci poctivě buduje napětí směřující k finální tragédii. V Maryše stejně jako v každé notoricky známé klasice nejde o to, co se stane, ale jak to bude uděláno.
Nové nastudování, které je v historii Národního divadla už jedenácté, udržuje diváky se zatajeným dechem až do finálního momentu. Souvislé gradaci pomohl i dramaturgický tah vynechat přestávku, necelé dvě hodiny proletí stejně jak pára nad tou vtipně zakomponovanou konvicí.
Recenze vyjde v pondělní MF DNES.
