RECENZE: Mary Poppins je zpět. Muzikál z jiných časů asi točili labouristé

Tančí, zpívá a čaruje stejně přirozeně jako v roce 1964, kdy kouzelná chůva se svým deštníkem přistála na plátně poprvé. Typicky vánoční snímek Mary Poppins se vrací, pouze pracuje více se slzami.

V původním oscarovém filmu se děti potýkaly s příliš zaneprázdněnými rodiči. Teď už dospěly, dcera se věnuje charitě, syn má vlastní potomky a topí se v dluzích i ve smutku po rodinné ztrátě.

Ale jinak vše zůstalo na svém místě. Jednak špičkové muzikálové řemeslo, jednak nálada londýnské mlhy s plynovými lampami. Dobový posun do 30. let shrne text písně s nadějí, že „krize brzy ztratí dech“, děti jsou praktičtější a svým způsobem dospělejší než jejich zlomený otec či letitá hospodyně, nicméně starosvětský rámec se nemění; ani nemůže. Pouze Mary Poppins má trochu jiné zadání: vyléčit pozůstalé ze stesku a slz, jimiž se na úvod brodí.

Od chvíle, kdy honba za papírovým drakem vyvrcholí jejím příletem, se snímek prozáří. Emily Bluntová v titulní roli odpovídá přesně charakteru postavy: rezervovaná, lehce kousavá, důsledná, přitom hravá.

Kdykoli Mary Poppins křísí představivost svých svěřenců, plátno se mění v pohádkovou říši, ať se hrdinové přenesou z vany do oceánu mezi delfíny, nebo v nakřáplé porcelánové míse bojují v takřka strašidelné honičce s únosci. Hrané prvky s animovanými se opět propojují s naprostou samozřejmostí.

Mary Poppins se vrací

65 %

USA, 2018, 130 min

Režie: Rob Marshall

Předloha: P.L. Travers (kniha)

Scénář: David Magee

Hrají: Emily Blunt, Lin-Manuel Miranda, Meryl Streep, Colin Firth, Ben Whishaw, Emily Mortimer, Julie Walters, Dick Van Dyke, Angela Lansbury, Pixie Davies, Nathanael Saleh, Joel Dawson, David Warner, Jim Norton, Jeremy Swift, Craig Stein

Kinobox: 66 %

IMDb: 6.7

Podobně přirozeně na sebe zdrženlivá guvernantka vezme podobu kabaretní hvězdy či její výstřední sestřenka v podání Meryl Streepové postaví svět vzhůru nohama. Mimochodem nejen Streepová je dobře přezpívaná; ač dospělý dá přednost originálu, obecně platí, že českého znění vycházejícího vstříc malým divákům není třeba se bát. Vyloženou hitparádu překladatelského umu pak předvede výstup lampářů, tvořící zároveň i choreografický vrchol – byť je to pořád více méně divadlo z jiných časů.

Prakticky jedinou, ovšem podstatnou slabinu představuje scénář, jenž téměř opisuje nedávného Kryštůfka Robina: jak terapií dospělých zapomenutou dětskou fantazií, tak v postavě zlého kapitalisty a jeho spasitelského otce. Skoro to vypadá, že britskou klasiku točí umírněné křídlo labouristů pod vlajkou výchovy k finanční gramotnosti.