Pražský hrad znáte z pohledu herce i režiséra. Kdy je zrádnější?
Obojí je dobrodružné. Z pozice režiséra je situace ošidnější především v předpremiérovém stadiu. Řada věcí vás může zaskočit, například když dvě ze čtyř generálek proprší, dostáváte se do časové tísně. Pro režiséra je tam zrádné i svícení. Zkouší se hluboko v noci, až když všichni herci mají po povinnostech ve svých divadlech, takže inscenaci nasvítíte za tmy. Pro mě bylo největší překvapení, že když se o půl deváté začalo, bylo ještě světlo a svícením pečlivě budovaná atmosféra přišla vniveč. Ale záludný je Hrad i pro herce. Podle toho, zda fouká vítr, zda prší, mrholí či je vedro, se vám nese hlas a slyšitelnost kolísá.
Když jste s Janem Třískou zkoušel Leara, vyznal jste se, že byste si s ním rád zahrál. To se splnilo. Změnil se nějak váš vztah na jevišti, když už nejste režisér a herec?
Já jsem si Jana Třísky vážil pro jeho masivní hereckou disponovanost a on je navíc k tomu talentu, co dostal řekněme od Boha, velmi usilovný člověk. Bere své povolání velmi vážně, ale přitom je schopný humoru a sebeironie. To je velmi šťastná kombinace, když jste talentovaný, usilovný a ještě se nezblázníte z toho, co děláte. Ale to společné hraní jsem si představoval jinak, Prospero a Kaliban se na jevišti míjejí. Máme vlastně jen jeden krátký dialog, navíc hodně jednoznačný, protože Prospero se na Kalibana hněvá. Doufám, že skutečné společné hraní máme ještě před sebou.
Hrál jste řadu velkých shakespearovských postav – Hamleta, Richarda III. Jaké místo má v této galerii Prospero?
Dost specifické, protože Prospero je hodně výjimečná figura. Nelze si nepovšimnout, že je to jakási sumarizace Shakespearova celoživotního úsilí, od peripetií po úspěchy. Je to shrnutí o marnosti života, ale autor v ní počítá s laskavostí okolí. Líbí se mi jedna z úvah, že o tom, zda se ocitneme v pekle, nebo v nebi, rozhoduje naše okolí, a proto je třeba prosit o odpuštění lidí, kterým jsme ublížili, ať již úmyslně nebo nechtíce. Prospero není jednoznačná kladná postava – všechno co kritizuje, toho se dopouští.
Prospero se chová docela krutě, je to velký manipulátor, ale když dosáhne toho, po čem toužil, dobrovolně se toho vzdává a odchází do ústraní...
Ale tak je to v životě – sen funguje, pokud za ním jdete. V případě Prospera se výklady pohybují v extrémech. Po desetiletí byl glorifikován jako intelektuál, kterému bylo ublíženo, ale dovedl zvrátit nepřízeň osudu. Nyní na něm pomalu nenecháme nit suchou. Jenže Shakespeare každé své postavě vetknul rozporuplnost. Nepsychologizuje postavy, ale dává jim velkou vnitřní bohatost. Navíc dneska už vnímáme Prospera sice jako člověka, kterému se stala křivda, ale na ostrově coby vládce udělá pěknou paseku. Na diktátory jsme zkrátka citliví.
V roli Prospera se střídáte s Emilem Horváthem a Dušanem Jamrichem. Hodně se v názoru na Prospera rozcházíte?
Časově jsme na tom byli špatně, tak proto jsme se takto ztrojjediněli. Kdokoli z nás do role vnáší své osobní přesahy, prolnutí, zkušenost. V tomto je to jiné, což je doufám dobře, protože to je předpoklad, že to přestane být hrdina papírový, ale bude to hrdina podbarvený osobní zkušeností. Takový způsob hraní mám rád a tak se snažím hrát celý život.
