Boris Rösner mi radil, ať Ulici beru, vzpomíná Martin Hofmann z Mostu!

  7:59
Zatímco se všude mluví o seriálu Most!, sedáme si spolu v šatně pražského Divadla v Celetné. Před pěti minutami sestoupil z jeviště, kde jsem mu uvěřil, že ovládá i jiné charaktery než ty více či méně arogantní frajery. A protože je po výkonu, nesu mu před rozhovorem pro Magazín DNES + TV z baru pivo.
Martin Hofmann v seriálu Most! (2019)

Martin Hofmann v seriálu Most! (2019) | foto: © Česká televize / Michaela Buchtová

Díky seriálu Most! jste jako málokterý český herec mohl zažít natáčení na legendárním sídlišti Chanov. Těšil jste se tam?
Do Chanova jsme se dostali zhruba ve třetině natáčení. To už jsme za sebou měli měsíc práce, v Mostě mezitím už dost vytěžili jak samotné město, tak hospodu Severka. I mostecký autodrom jsme už měli za sebou. Takže pokud jsme se na Chanov se štábem těšili, pak ne jako na nějakou orientální atrakci, ale spíš proto, že to byl nový impulz a změna prostředí.

Překvapila vás v něčem chanovská realita?
Osobně jsem měl pocit, že je poněkud mírnější, než jak ji známe z běžných mediálních výstupů. I Peter Bažo, který má v Chanově na starosti prevenci kriminality a který s námi i hrál, říkal, že Chanov už není tak divoký, jak býval. 

Jak vás tam přijali?
Konkrétně mě příjemně, oni totiž místní dost sledují seriál Ulice. Takže jsem se s nimi mockrát vyfotil. 

V čem je natáčení v Chanově oproti běžným lokacím specifické?
Okolo štábu je o něco větší humbuk. Místní vyjdou ven, ale že by někdo úmyslně něco křičel do ostré akce nebo úmyslně kazil záběr, to se nestalo. Příjemné je, že když potřebujete natočit nějaké shluky lidí, naberete komparz snáz než jinde – kdo chce, ať jde. Takový člověk pak jen musí vědět, že když se k natáčení komparzně připojí, musí na place vydržet až do konce, což se tady téměř vždycky povedlo. 

A samotný Most? Jak jste se tam první den po příjezdu z Prahy cítil?
Celkem dobře. Když jsem se poprvé zadíval z okna hotelu Murom, dnes zvaného Cascade, tak jsem si ten pohled vyfotil; měl jsem nostalgický pocit, že koukám na Odru – obchodní středisko v pražských Bohnicích, kde jsem léta žil a kde to v osmdesátých letech vypadalo identicky. Stejný velkoryse řešený prostor v podobě betonu a vysázených stromů, které to recipročně vyvažovaly.

Vy jste na bohnickém sídlišti žil zhruba v jakém věku?
Nula až osmnáct. 

Ale všude se uvádí, že jste se narodil v Českých Budějovicích.
To ano, ale velice brzo mě převezli do paneláku, který má sedmnáct pater, pět výtahů, bydlí tam zhruba tisíc lidí a pět set psů. V Bohnicích jsem chodil do jeslí, do školky, na základku i gympl; jen do lidové školy umění jsem dojížděl do Libně. Proto vždycky odpovídám, že nejsem z Prahy, ale z Bohnic. Prahu jsem před nástupem na DAMU znal málo.

Co znamená málo?
Když jsem později chodil s jednou slečnou z Bělehradu, řekla mi, že byla na Pražském hradě ve třinácti letech. Já byl z Bohnic a na Pražském hradě jsem byl prvně v šestnácti. V osmnácti jsem znal v Praze kino Alfa, kino Blaník a taky nonstop U Havrana nedaleko Pavláku, kam jsme chodili na pivo, abychom to měli blízko na zastávku nočního autobusu 505, který nás odvezl zpátky do Bohnic. Takže když jsem šel poprvé na přijímačky na DAMU, o jednu ulici jsem se minul.

Co kdybyste ty přijímačky prošvihl?
Nastoupil bych do jedné z těch jazykových škol, které se tehdy začaly otevírat a kde se učí dvacet hodin angličtiny nebo italštiny týdně, a následující rok bych se na DAMU hlásil podruhé. Žádnou alternativu jsem neměl. Moje máma měla jednu alternativu, ale vůči té jsem se vymezoval.

Jak ta alternativa zněla?
Medicína.

Byl byste dobrý doktor?
To už se nikdy nedozvíme, ale možná by mi v té profesi pomáhala nějaká empatie, kterou snad v sobě mám. Mám rád lidi a vím, že to, jak s nimi komunikovat, když mají problém nebo strach, je zásadní věc.

Šlo by vám něco lépe než hraní?
Ne. Myslím, že jsem úplně správně; že dělám to, co dělat mám. Ale kdybych teď znenadání zabalil hraní, tak bych šel zřejmě do tělocvičny. 

A co tam?
Trénoval bych. Bohémy. 

Proč zrovna bohémy?
No abych se nenudil přece. Ne, vážně – profesionální trenéři jsou často sice perfektně nabrífovaní, ale chybí jim jisté pochopení, že někdo může mít zcela odlišný životní styl a biorytmus než oni, a přesto se taky potřebuje nějak fyzicky zkultivovat. Zažil jsem trenéra boxu, který vstával ráno v pět a chodil spát večer v devět, a já mu říkal: Hej, já jsem herec a energetický vrchol mám právě v těch devět, když ty už jsi v pyžamku, tak jakýpak že dáme tréninky v sedm? Nicméně všechny tyhle úvahy o potenciální pracovní záloze jsou jenom teorie, protože já tuhle loď – hraní – zatím opouštět nehodlám. 

RECENZE: Blbým se blbě žije, vzkazuje nekorektně korektní seriál Most!

Ze seriálu Most!

Hudba by vás neuživila? Jako dítě jste léta hrával na akordeon.
Hrával. A dobře. 

Tak proč jste s tím akordeonem sekl?
Protože mě to nebavilo. Já jsem si akordeon nevybral, akordeon byl vybrán mně. Do lidušky mě přivedli ve věku, kdy jsem na klaviatuře ještě nedosáhl na kvintu, takže se řeklo – na klavír ještě ne, ale akordeon má menší klaviaturu, takže pokud má kluk na něco začít hrát... Zpětně si myslím, že mě kolem sedmého roku měli k tomu klavíru posadit, protože klavír, to je koncertní nástroj! To bych pak možná u muziky zůstal. Ale nikoho to nenapadlo. Já jsem byl pak dobrý hlavně v drilu. Respektive moje máma byla dobrá v drilu – to dostanete direktivní příkaz a neexistuje žádné ale.

Nicméně jednoho dne jste se jí vzepřel.
V šestnácti. Musel jsem trošku narůst. 

Abyste se jí ubránil?
Abych se ubránil.

Rozumím tomu správně, že maminka je spíš dominantnější?
Máma mě dotáhla k maturitě a o mě a o mého bráchu se vždycky skvěle starala, byť měla poměrně bojovnou povahu. Že není vlažná, to je jí spíš ke cti. Tak je trošku temperamentní. A co? Narodila se v Trenčíně. Já tomu říkám – letící slovenská sekera. 

Zůstaneme-li u metafor, vašeho tátu byste přirovnal k čemu?
Táta je kladivo – pražské. Je to takový dost šarmantní muž. Vypadá jako James Bond po šedesátce. Ženil se čtyřikrát, moji mámu si vzal dvakrát. No nebyl to tuctový pár. Na poslední svatbě mi říkal, že ho to baví čím dál víc. Že miluje lidové slavnosti.

Při sjednávání rozhovoru mě zaujal váš organizační talent, praktičnost a schopnost předvídat různé okolnosti. To nejsou pro umělce zcela běžné vlastnosti. Ale rozhodně je to příjemná zkušenost. Čímž chci říct, že to obdivuju.
Den má tolik hodin, kolik má, a já nemůžu říct, že pracuju málo. Hraju v šesti divadlech, k tomu natáčení, takže občas sedím tady v šatně a dvě hodiny v kuse si dělám sekretářku; musím ukormidlovat odpovědi na maily produkcí, aby nenastal někde průšvih. A byť se mi jednou za sezonu stane, že hraju v jeden večer ve dvou divadlech současně, většinou na to přijdu dřív než oni. Ale hlavně jsou tu děti – ty mají přednost před vším, do toho se tam snažím za každou cenu vměstnat tréninky, občas se chci vidět s přáteli. Čili nic proti bohémě, ale pokud chcete zvládnout tohle všechno, pak je jistý řád asi nezbytností. 

Kde jste k tomu smyslu pro řád přišel?
Nevím. Určující vliv měl zřejmě fakt, že máma nevytvářela příliš prostoru pro chyby. Na druhou stranu – pokud sama vychovávala dva kluky a měla to nějak zvládnout, pak to bez nastavení určitých pravidel nešlo. Od té doby vím, že nemáte mít doma úplně velký bordel. Nebo že než jdete spát, máte si věci uklidit. Což občas u okolí vzbuzuje lehký posměch. 

Když jste tady před chvílí sklízel ze stolu sklenice a vynesl i můj popelník, tak mi to směšné nepřipadalo. Ale připouštím – zaujalo mě to.
Neříkám, že jezdím pedantsky prstem po spárách, ale konkrétně na stole mám rád relativně přehledno. Nemá to přesáhnout nějakou rozumnou míru, ale elementární řád ve věcech je osvobozující. Pokud si utřídíte věci v řád, získáte spoustu volného prostoru. A ten mám – třeba teď tu můžu o půlnoci sedět u rozhovoru, aniž bych měl pocit, že něco někde promeškávám, že někde chybím. Dává to smysl? 

Dává. Dále se mi zdá, že umíte věci dost jasně a zdravě zhodnotit. Navzdory tomu, míváte někdy o něčem vážné pochyby?
Dneska, v 19.25. Pět minut před představením Něžná je noc, které jste viděl. Nikdo tady se mnou v šatně nebyl, aby to nějak zdokumentoval – naštěstí, protože bych si to ani nepřál. Víte, co bych si přál? 

Povídejte.
Strašně se mi líbí ty týmy okolo boxerů nebo zápasníků MMA, které za chvíli čeká fight. Ta kohorta jejich podporovatelů, kteří prostředí dobře znají, takže vědí, do jaké bitvy boxer jde. Právě proto mu vytvářejí servis a doprovázejí ho, když zazní hudba a on kráčí koridorem k ringu – až do poslední chvíle. Taky bych tady před Něžnou chtěl mít pět kluků, kteří by mi říkali: To dáš, to pude, si dobrej, vole!

Já znám atmosféru divadelní šatny před představením jen z filmu Nejistá sezóna – a tam se uvolněně tlachá o tom, co kdo četl a že jinému nedorazil řemeslník...
To je normální. Když je nás tady hodně, tak to přesně takhle vypadá a je to skvělé, protože se před odchodem na jeviště odreagujete. Ale Něžná je noc je specifické představení. Na první půlku tam jdu sám. Marice Šoposké, která se mnou hraje v druhé půlce, jsem dnes nabídl, ať klidně dorazí později; původně se tu měl totiž zastavit režisér té hry Patrik Hartl, jak to dělává, jenže Patrikovi do toho dnes něco na poslední chvíli vlezlo a přijít nemohl. Takže tu pak sedím takhle sám, na místě, kde teď sedíte vy, a ty pochyby mám.

Konkrétně o čem?
Poslední dobou o tom, jestli to představení mám vůbec dělat. Začalo mi dávat zabrat víc, než jsem ochotný dlouhodobě snášet. Jsem z toho pytle smutku už unavený. Ostatně už jsem požádal Jakuba Špalka, jestli by to z repertoáru nemohl stáhnout. Nakonec jsme se dohodli, že derniéra bude v listopadu.

Zblízka

Sedm společných hodin

Je precizní. Což vznik písemného rozhovoru dílem protahuje, když při jeho ladění i několik minut hledá nejvýstižnější výraz (občas si odpověď předformuluje bokem na papíře). Na druhou stranu je osvěžující pracovat s někým, kdo jeví cit pro jemné slovní nuance. Proto těch v součtu sedmi prožitých hodin plus telefonátů a esemesek nelituju. 

Martin Hofmann je sociálně inteligentní a empatický typ. Dokáže říct rázné a opodstatněné NE, ale umí říct i DĚKUJU. Pokud má někdo navrch herecký talent, o čemž se nejlíp přesvědčíte sami v Divadle v Celetné, bylo by nelogické, kdyby se časem neprosadil i v áčkových seriálech a filmech. Ač toho dosáhl až kolem čtyřicítky, jsem rád, že se mu to povedlo.

Obecně jste si tím, co děláte – myslím hraním – dostatečně jistý?
O té profesi pochyb moc nemám; znám ji, vím, s kým tančím. Vím, které věci byly celkem dobré, které výjimečně dobré i které byly průměrné. Vím, které se nepovedly. A nepotřebuju se o tom příliš bavit. Když jsem před půl rokem viděl v kině poprvé celý seriál Most!, tak jsem Honzovi Prušinovskému řekl, že je to podle mě jedna z nejlepších věcí, které s Kolečkem vytvořili. Nevím, jaký na to má názor on, ale nebál jsem se mu to říct. Viděl jsem, co jsem viděl.

Přesto – existuje někdo, na jehož názoru vám záleží?
A to zas jo! Dokud žil Boris Rösner, pravidelně zhruba týden před premiérou přicházel zhlédnout hlavní zkoušky. On byl mým...

Čím?
Přemýšlím. Výraz mentor zní poněkud nešikovně, i slovo učitel má jisté limity. Nejvýstižněji řečeno, Boris byl průvodcem profesí. Vynikající. Nejlepší. Byl vzorem, poradcem. A když bylo třeba, tak vás i odvezl domů – tuhle zkušenost s ním měla spousta renomovaných herců, kteří u něj studovali. Nechtěl, aby se v noci potloukali po ulicích, nebo – nedej bože – aby ještě natrefili na nějaký nonstop. Odvezl je domů, ať si jdou bucnout. V tom byl vynikající. Frajer.

A když pan Rösner zemřel?
Tak jsem si na generálku pozval Honzu Vlasáka, naprosto skvělého herce, dobrýho chlapa, který mi na jevišti už asi čtyřikrát hrál tátu. Poprvé, když mi bylo třiadvacet, takže mě zná od mých začátků. Vždycky mi pomáhal, což není samozřejmost. Někteří bardi to při zkoušení s mladými herci, kteří se učí, dělají tak, že vám sem tam dají takový malý pomyslný pohlavek. Někdy i větší. A to mladého herce spíš blokne. Honza Vlasák mě nikdy neseknul.

V pěti číslech

40
Narozeniny slaví 31. března. 

14
Před čtrnácti lety zakotvil v Divadle v Celetné. 

21
Ve filmu (Hanele) debutoval v jednadvaceti letech. 

2
Je ženatý, má dvě děti. 

2019
Letos má silný rok: vedle seriálu Most! hraje i v komedii Ženy v běhu. V březnu jde do kin film Skleněný pokoj, v dubnu pak Teroristka, kde hraje po boku Ivy Janžurové. Bude jednou z hlavních postav Letních shakespearovských slavností. 

Zmínil jste, že tu dnes měl být spisovatel a režisér Patrik Hartl. K němu prý máte taky blízko.
To je kluk, který mě jako herce zná asi nejlíp. Byť jsme každý úplně v jiném koridoru, jsme dlouholetí fellas. Patrik je tu fyzicky téměř na každé repríze představení Něžné. Kdyby mi řekl, že jsem někde mimo, je to pro mě velmi relevantní. 

Co že jste zrovna vy a tenhle hřmotný chlápek k sobě našli cestu?
Jsme oba dva trochu divní. Máme pro sebe pochopení. Oni si lidi myslí, že Patrik je takový hýkající extrovertní mazlík. Ale ono v něm je ještě sakra něco víc.

Podle jakých kritérií si třídíte filmové a televizní nabídky?
Teď už podle kvality. 

A dřív?
V pětadvaceti berete takovou práci, jaká je, akorát se vám nesmí zásadně příčit; respektive mně se nesměla zásadně příčit. Prostě nemáte se kroutit, když to čtete. 

S tímhle vědomím jste nastupoval i do seriálu Ulice?
To nebyl případ Ulice. Do Ulice jsem byl nanominovaný s tím, že budu hrát s Hanou Maciuchovou. Proč by se mi to příčilo? Věděl jsem, že tam jde Hana, že mám hrát jejího syna, zavolal jsem panu Rösnerovi, jestli to mám brát. A Boris mi řekl: Vem to. Tak jsem to vzal a nelituju. Setkání s Hanou Maciuchovou je pro mě naprosto zásadní, jsme k sobě upřímní, zná mě, ví o mně hodně. A já si jí velmi cením. 

Může projekt typu Ulice herce v něčem profesně posunout?
Určitě ano. V tom, že vidíte, jak to dělají ostatní – Ruda Hrušínský, Vilma Cibulková. Nebo Radek Brzobohatý, to byl další frajer! Vidíte, jak jsou všichni ve štábu hyperprofesionální; a tytéž lidi pak potkáváte na jiných projektech, na áčkových filmech, prostě to nejsou žádní lulani. 

Co ještě vás Ulice naučila?
Rutinu. Rychle fungovat. Zvyknete si na kameru, na slovo „akce!“. Učí vás to absorbovat obrovská množství textu ze dne na den. Přijmout podmínky, které jsou trochu extrémní. Naučí vás to moc okolo nevysírat. Být trochu tough guy – odolnější. 

Díky Mostu jste teď na očích, lidé se s vámi chtějí fotit. Jaké to je?
Klidně bych mohl být na očích i míň, ale z úspěchu Mostu mám samozřejmě radost. 

Byl tohle váš sen, když vám bylo třicet a oproti jiným kolegům jste tolik vidět nebyl?
Že netočím filmy a že mě exkluzivní projekty spíš míjejí, jsem tehdy vnímal. Nicméně frustrovaný jsem z toho nebyl. Hrál jsem divadlo. Měl jsem krásné role, pestrý repertoár a dělal jsem ho s lidmi, se kterými jsem chtěl být co nejčastěji. Toho se držím doposud. Divadlo je můj profesní základ. Ano, točil jsem tenkrát Ulici, byl jsem asi i tak trochu známý. Po tom jsem však nikdy nešel. Neměl jsem a nemám ten pocit, že se život musí odvíjet tak, že hraju bomba divadlo, točím supr věci, v soukromí festival radosti, peníze nejsou problém. Neměl jsem dojem, že na tohle všechno mám nutně nárok. A tak to zůstalo. Teď to vypadá, že jsem na vlně. Hodí se na to citát Ivana Hlinky: „Hlavně se z toho nepo...“ Uvidíme, jak to půjde dál. Důležitější pro mě ale je, abych měl zdravé děti, aby se na mě žena usmívala, když přijdu domů. Abych byl mezi lidmi, které mám rád. 

Máte teď nějaký sen?
Mám. Že vezmu rodinu do Francouzské Polynésie. Už o tom sním hodně let, a pořád mi v tom brání nějaká práce. Asi jsem se měl líp učit.

Autoři:
  • Nejčtenější

Byl to lynč, ale rány už se zahojily, vzpomíná Rusevová na neúspěch Elišky a Damiána

21. března 2024,  aktualizováno  13:48

Vysíláme Rok začala herečka Anežka Rusevová hekticky: třemi divadelními premiérami, ve Studiu DVA a...

Podvod za půl milionu. Knihobot odhalil padělky knih tajemného autora

21. března 2024  13:30

Nepadělají se jen obrazy nebo bankovky, ale i knihy. Konkrétně vzácné, obtížně dostupné svazy...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

KVÍZ: Lovec přichází! Otestuje si znalosti zákulisí soutěže Na lovu

22. března 2024

V sobotu 23. března startuje na TV Nova další série Superlovu, speciální verze pořadu Na lovu....

Simply the best! Ewa Farna podruhé nadchla vyprodanou O2 arenu

23. března 2024  9:40

Zpěvačka Ewa Farna zazpívala 22. března podruhé v po střechu našlapané O2 areně. Na přidaném...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Leštiči klik hráli řediteli za dveřmi, já o protekci nestál, říká jubilant Spálený

21. března 2024

Premium Petr Spálený právě dnes slaví osmdesátiny. Jak říká, svoje roky nikdy moc neprožíval, a tak stále...

Vím od mala, jaké to je žít bez soukromí, říká lovkyně Belladonna

28. března 2024

Vysíláme Dosud ji ve vědomostním pořadu Na lovu porazili jen desetkrát a správně odpověděla na více než 88...

VIDEO: Ruský film pro děti jde do kin. Tvůrci se postavili proti válce

28. března 2024

Ve čtvrtek 28. března bude mít v kinech premiéru rodinná animovaná dobrodružná komedie Domácí...

Dabéři Pokémona po letech spolu. Bylo to fyzicky nesmírně náročné, vzpomínají

27. března 2024

Premium Byli u začátku pokémanie v Česku. Když Ash, Brock a Misty v animovaném seriálu cestovali světem a...

VIDEO: Muzikálový fenomén. Své třicetiny oslaví Dracula velkým turné

27. března 2024  15:35

K blížícímu se třicátému výročí premiéry se slavný muzikál Dracula dočká halového turné. Od ledna...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...