Spisovatel a detektiv Martin Goffa

Spisovatel a detektiv Martin Goffa | foto: Michal Sváček, MAFRA

Realita je jiná než v televizních kriminálkách, říká píšící detektiv Goffa

  • 0
V českém literárním prostředí působí tak trochu jako zjevení. A to nejenom tím, že bývalý pražský kriminalista, který svou identitu důsledně ukrývá pod pseudonymem Martin Goffa, používá jako předlohu pro své romány skutečné případy.

Jeho knihy jsou zajímavé nejenom syrovou atmosférou a zachycením pravdivých policejních postupů, ale i jazykem, který vychválili přední čeští recenzenti. Namísto pachatelů se tak z úst jeho hrdinů řinou pašíci, drbani, loupežníci nebo šmejdi.

Proč tak tajíte svoji skutečnou identitu?

Chci prostě jenom oddělit život, který žiji nyní, od toho předešlého. Nic jiného za tím není. Ani moji bývalí kolegové nebo současní kamarádi nevědí, že za těmi romány stojím já. A chci, aby to tak zůstalo. Proto ani neukazuji svoji tvář.

Proč jste začal psát?
Vlastně už vůbec nevím. Vždycky mě bavilo si jen tak pro sebe psát, ale nikdy jsem neměl ambice to zveřejňovat. Ale asi mi prostě vadilo, jak v televizních seriálech policista přinese něco do laborky, hned mu vysypou výsledky bůhvíčeho a on má v podstatě vyřešeno.

Týdeník TÉMA

Vychází v pátek

Týdeník TÉMA

Celý rozhovor najdete v novém vydání týdeníku Téma.

Navíc se mu lump pod tíhou těch „nezvratných důkazů“ hned přizná. Realita je úplně jiná a mnohem fádnější. Tedy alespoň ta česká. Všechny úkony musíte mít podložené spousty písemností, na výsledky z laboratoře čekáte týdny, a nejčastější dvě věty, které slyšíte, jsou: „To jsem nebyl já“ a „Chci právníka“.

A je samozřejmě spousta dalších věcí, které fungují úplně jinak než v televizi... Po odchodu od policie jsem zkusil napsat něco souvislejšího a dal to přečíst jedné kamarádce. Přesvědčila mě, ať to pošlu nakladatelům. Takhle vznikla moje první kniha Muž s unavenýma očima.

Podobně kritičtí budou asi doktoři třeba k televizní Nemocnici na kraji města a dalším seriálům z tohoto prostředí. Je to prostě jen zábava.
Chápu. Já třeba taky miluju Doktora House. To je přesně ten samý případ. Nevede žádné papíry, za jeho jednání by ho vyhodili z každé nemocnice, ale prostě mě to jako seriál baví. Ono je asi něco jiného, když se na to díváte jako profesionál v oboru. Proto jsem chtěl nabídnout reálnější pohled na policejní práci, který by nebyl přítěží tomu, aby se to dobře četlo.

Snažím se ukazovat i myšlenkové pochody kriminalisty, který vyšetřuje případ. Samozřejmě to nesmí nudit, ale když si to přečte polda, tak aby věděl, že je to skutečné. Může si říct, že takhle to probíhá u něj v kanceláři, na poradách, při vyšetřování. Občas mi přes Facebook píšou i policajti, kteří oceňují, že konečně někdo jejich práci popisuje bez příkras, ale i bez despektu.

Jak dlouho už nejste u policie a čím se nyní živíte?
Ze služby jsem pět let. Neživím se ničím okolo bezpečnosti a bohužel ani literaturou. V podstatě se zabývám obchodem. Popravdě, kdo ale pracoval u kriminálky, tak pro něj bude jakékoli další zaměstnání nezajímavé.

Není i to důvod, proč píšete svoje romány?
Možná ano. První knihu jsem napsal v době, kdy jsem u policie po patnácti letech končil. Neměla to být žádná série se stálým hlavním hrdinou. Vůbec jsem nepočítal s nějakým pokračováním (román Štvanice, který právě vychází, je v pořadí už osmou knihou Martina Goffy, pozn. red.). Prostě to tak nějak vyšlo. Zjistil jsem, že mě psát baví, ohlasy byly taky kladné, tak se tomu věnuji dále. Je to ale víceméně můj koníček.