Zatím nemá stanovené datum premiéry, takže o filmu s pracovním názvem Kluci z hor ví jen málokdo. V jeho hlavních rolích se potkali Martin Dejdar coby kuchař a Jiří Lábus jako jeho postižený strýc. Český Rain Man, jak se snímku přezdívá, nyní hledá podporu některé z televizí. „Bojí se nejspíš, že by u něj musel divák přemýšlet,“ soudí Dejdar.
Na rovinu, film režíroval Tomáš Magnusek, který nemá v branži zrovna nejlepší pověst. Nebáli jste se toho?
Já ani moc ne, protože jsem s ním už předtím pracoval. Ale Jirka Lábus měl vítr, nicméně teď, když je film hotový, jím taky žije.
Co zlomilo vaši nedůvěru?
Nejdřív scénář, který napsal Jan Jurek. Jednak jsme se o podobné látce bavili, dokonce jsme zvažovali, že by retardovaní mohli být oba hrdinové, ale to jsme nakonec zamítli. Jednak jsme s Jirkou zase chtěli točit spolu, před dvaceti lety jsme dělali Ameriku, známe se pětatřicet let a to se hraje úplně jinak než s někým, koho vidíte poprvé.
A když nastoupil režisér?
Byli jsem ve střehu první den natáčení, ale trvalo to právě jen čtyřiadvacet hodin. Panovaly tam sice podmínky jako u studentské produkce, ale má to něco do sebe. Byla spousta času zkoušet, povídat si třeba půl hodiny, jak to má postava udělat, což je příjemná změna. Já už milionkrát na place slyšel: Nezdržuj, vždyť je to jedno. Přitom jsme Kluky z hor natočili za běžných dvacet dní, ale bylo vidět, že Magnusek si na nich zakládá, že dal do vlastní produkce vše, aby si vylepšil renomé.
Z natáčení snímku Kluci z hor
Takže jde o čistě soukromý projekt?
Vyloženě nezávislý, nemá totiž žádné záruky, granty ani distribuční nebo televizní koproducenty. Přitom v něm hrají třeba jenom malé role Martin Huba, František Němec, Václav Neckář a žádný z nich s tím neměl problém. To už je dnes vzácnost. Když vidíte starý seriál, vybavíte si jméno každého herce včetně vedlejších úloh, kdežto dneska se obsazují profesionálové jen do určitého pořadí a zbytek už může hrát kdokoliv.
Proč jste vlastně tak toužil hrát s Lábusem?
Protože s ním je to jiné, vyloženě radostné hraní, bez sebemenších zábran. Takový pocit při práci málokdy zažijete, člověka to baví, s potěšením ho obejme, jako by to byl jeho opravdový strýc. To jsem zažil u Ameriky a naposled u Zdivočelé země, kdy je z plátna znát, že ti lidé k sobě něco cítí.
Můžete Lábusovi něco při práci vytknout?
Jistě, vzájemně si bez ostychu řekneme: Jdi do háje, takhle to nemůžeš zahrát! A neurazíme se. Podobně to máme třeba s Pavlem Novým, když jste třicet let zavření společně v jednom sklepě, jak říkáme Ypsilonce, vypěstujete si vlastní způsob komunikace a humoru. Tady odhodíte vše, co vás svazuje, když vyjdete ven na světlo, kde si vás věčně někdo fotí. Vždyť já už si nedám ani pivo, nezajdu s kamarádkou na kávu, aby si hned manželka nepřečetla v bulváru, že jí zahýbám. Ale jakmile sejdu po schodech do divadla, spadne to ze mne.
Ale když točíte, vystavujete se také pohledům kolemjdoucích, to vám nevadí?
Ne, jednak jsem v roli, jednak to patří k profesi. Mně nevadí popularita, ale neomalenost, když vám někdo bez optání vrazí dítě do náruče: Čau, my si tě vyfotíme. Člověk s tím musí počítat, ale jde o míru.
V Klucích z hor jste taky točil exteriéry, tedy všem na očích.
Ano, ale mimo Prahu, v Orlických horách, Náchodě, v Lázních Velichovky a v mé rodné Chrasti u Chrudimi.
A Lábus, známý antisportovec, výjimečně jel na motorce, kterou řídíte. Jak jste to dokázal?
To mi snad ani nepřipomínejte! Křičel, proč prý to nehraje Roman Skamene, a když jsem jel sotva třicítkou, řval a odkazoval svůj majetek mým dětem. Já si to nahrál.
Objeví se humor i ve vašem společném filmu?
Jistě, i když to není komedie. Taky se v něm málo mluví, což může být zejména pro televize nezvyk, ale já sám nemám rád filmy, kde divák ví už předem, co se řekne a stane. Tady se mu věci propojí postupně a třeba tu najde témata či okamžiky, které mu něco připomenou. Alespoň bychom si to přáli.
