Když už si konečně povídáme, působí trochu roztržitě a zasněně. Stejně jako ve filmech ze sedmdesátých let, kdy bývala na vrcholu kariéry. Je nenalíčená, stále stejně ostříhané vlasy si nebarví. Občas odpovídá větou: Mně se o tom nechce mluvit.
Proč se v poslední době věnujete takřka výhradně divadlu? V televizi a ve filmu vás není vidět...
Protože mě divadlo baví. Ale je také pravda, že jsem v poslední době žádnou zajímavou nabídku ve filmu či televizi nedostala. Takže vlastně není co řešit. Možná jsem ve věku, který pro televizi není příliš atraktivní.
Není atraktivní? Vždyť vás naši čtenáři nedávno zařadili do trojice českých nejoblíbenějších hereček - v konkurenci bezmála stovky mladých krasavic. Zaznamenala jste to vůbec?
Víte, já tyhle ankety moc nesleduju. Nevěděla jsem, že jsem taky „ve hře“. Pak mi pár známých hlásilo výsledky. To mě samozřejmě potěšilo. A překvapilo. Dneska má každý pocit, že když není v médiích, je mrtvý. Já v médiích nejsem, takže mě to překvapilo hodně.
A jak si to vysvětlujete?
Lidé mají paměť. Asi reagovali na můj dřívější život. Opravdu mě jejich přízeň těší.
Vaši kolegové o vás říkají, že jste hodná. Jste?
Tak to nevím... Takhle o sobě nepřemýšlím. Snažím se neubližovat druhým ani sobě. Ale někdy mi nejde být hodná.
Kdy to nejde?
Když narazím na zlobu a blbost, tak se bráním. To pak hodná nejsem vůbec.
Rozhovor jste oddalovala s tím, že máte málo času. Co tedy děláte?
Divadlo mě hodně zaměstnává a naplňuje. Na Vinohradech pořád hraju Indiánku ve Sto rocích samoty. S Vlastíkem Harapesem zkouším představení pro jednu pražskou agenturu. Je to krásná a náročná hra o Sáře Bernhardtové a jejím tajemníkovi, jak spolu píší paměti. Ale to jsem samozřejmě zjednodušila, protože těch témat je ve hře mnoho. Budeme s tím jezdit a časem snad hrát i v Praze. Těším se na zájezdy, na kočovný život.
S Vlastimilem Harapesem se přátelíte od doby, kdy jste spolu hráli ve filmu Den pro mou lásku?
Ano. Od té doby jsme si blízcí.
Máte mezi herci více kamarádů, nebo jste spíše samotářka?
Já nejsem samotářka, myslím. Mám ráda lidi. Pravda je, že jsem nikdy moc kamarádů nepotřebovala. Většinou jsem měla jednu blízkou duši a to mi stačilo. A také jsem měla rodinu a hodně práce. Své kolegy mám ráda, ale není to tak, že bychom se museli často vídat, scházet se. Hlavní je, že o sobě víme. A ti praví přátelé stejně vždycky vyplavou, když je člověku nejhůře.
Řeknete, kdy vám bylo nejhůře?
Nechce se mi o tom mluvit. Jsem introvert a to je těžké. Postupně se učím nenechávat si všechno v sobě. Snažím se kvůli vlastnímu zdraví naučit se netrápit.
Už začínám chápat, proč je tak výjimečné, když se s vámi někde objeví rozhovor...
Já jsem náhodou za svůj život udělala hodně rozhovorů. Ale pokud vím, vždycky jsem si hlídala ty nejsoukromější věci. Protože ty se dotýkají i druhých lidí, nejen mě. Teď mám dojem, že mnozí lidé čekají jen na nějakou senzaci, takže se mi chce mluvit čím dál méně. Mám ráda tajemství. V divadle i v životě.
Přemýšlela jste nad tím, proč lidi tak zajímá soukromí známých osobností?
Mě jako malou strašně bavilo číst životopisné knížky o slavných lidech. Ale to byla umělecká díla. Měla nějakou filozofii a ducha. Ale číst denně drby ze společnosti? Možná si tak lidé hledají náhradní život. Potřebují symboly a idoly. Potřebují k někomu vzhlížet, s někým se poměřovat. Pokud tím neubližují a nezasahují do soukromí, tak proč ne?
Pro mnohé jste symbolem jemnosti, krásy. Je to v životě ku prospěchu, nebo spíše na škodu?
Nedávno jsem uklízela a dostala jsem se k obrovské bedně dopisů, na které jsem bohužel asi nikdy neodpověděla. Tak jsem se je snažila po tom čtvrtstoletí přečíst. Uvědomila jsem si, kolik bylo lidí, pro které jsem možná něco znamenala. Ale asi to bylo mládím, možná mým exteriérem. Měla jsem raketový nástup, začala jsem točit už na škole. Naštěstí jsem ale pak žila pětadvacet let v trvalém vztahu, i když jsem nebyla vdaná. Takže jsem sice vnímala, co se kolem mě dělo, ale protože jsem měla rodinu, nějak zvlášť mě to nezasahovalo.
Hrála jste vůbec někdy potvoru?
Určitě ano. Každá ženská je trochu potvora, ne? Ale takhle role nehodnotím. Vždycky v nich hledám člověka, který má nějaké důvody a příčiny, proč je takový, jaký je.
Vy máte ráda přírodu, že? Prý jste známá mezi vodáky...
Přírodu potřebuju čím dál víc. Myslím, že skončím na venkově. Voda mi chybí. Několik let jsem se synem jezdila Vltavu. S partou absolventů AMU jsme sjížděli z Lenory do Poměšič. Teď už nejezdím.
Proč už ne?
Honza má už své vlastní zájmy a my jsme byli dost sehraná dvojka. A Vltava je čím dál více plná, vodáci jsou hluční a je to pro mě už moc náročné. Snad v příštím životě...
Přemýšlíte nad tím, že nějaký příští život existuje?
Já myslím, že se žádná energie neztrácí a že se nějakou formou zase někde objeví.
V dětství vás rodiče vedli k víře?
K víře ano, k náboženství ne. Tatínek nikdy neměl rád církev, takže se ze mě stal člověk takzvaně bez vyznání. Ale bibli chápal jako základ vzdělanosti. V určitém věku jsem ji pak sama měla potřebu číst.
Co dělá syn?Neprojevil se na něm nějak váš vztah k divadlu?
Honza dělá počítačovou animaci. Různé triky do filmů a reklam. Ačkoliv jsem úplně mimo tenhle svět techniky, máme si o čem povídat, protože se jeho práce týká filmů, umění. A musím říct, že jsem šťastná, když vidím, že ho práce opravdu těší.
|
MARTA VANČUROVÁ |
|
Narodila se 7. 9. 1948 v Praze. Po absolvování DAMU hrála v letech 1972 až 1990 v Realistickém divadle. Nyní vystupuje v Divadle na Vinohradech a v divadelním spolku Kašpar a ve Viole. Kromě řady divadelních rolí (například Taťána v Gorkého Soudci, Desdemona v Othellovi, Anna Karenina a další) hrála v úspěšných filmech. Za roli ve snímku Milenci v roce jedna získala cenu za ženský herecký výkon na festivalu v Karlových Varech. Mezi její další nejznámější filmy patří Jáchyme, hoď ho do stroje, Den pro mou lásku, Stíny horkého léta, Velké štěstí a další. Je svobodná, má syna. |
 Filmová a divadelní herečka Marta Vančurová. |
