Jak hodnotíte uplynulých deset let, během nichž jste Pražské jaro také částečně ovlivňoval?
Nejdůležitější je myslím skutečnost, že se festival podařilo finančně zajistit. Na druhou stranu je nutno si přiznat, že doba se mění a festival by měl začít reflektovat, že žijeme v 21. století. V dramaturgii se musíme víc věnovat hudbě druhé poloviny 20. století, analyzovat tuto dobu a současně hledat nové cesty, jak se prezentovat veřejnosti. Musíme vzít v potaz, že mladá generace je pod tlakem různých mediálních fines včetně internetu.
Máte konkrétní představy, jak přilákat nové publikum?
Rád bych festival otevřel jiným žánrům, výtvarnému umění nebo baletu. Také bych se nebál toho, čemu se říká crossover, tedy přesahy do jiných branží. Rozhodně nechci míchat bigbít s Beethovenem, ale proč by nemohli na festivalu vystoupit skvělí jazzoví pianisté? Myslím, že proti Chicku Coreovi by nikdo nemohl nic namítat.
Neměl by být festival o něco kratší, ale umělecky vydatnější?
Samozřejmě si kladu otázku, zda bychom koncertů nemohli odehrát o deset procent méně a ušetřené prostředky vynaložit na zvýšení kvality těch ostatních. Rozhodně však nechci festival zmenšit na polovinu. A třebaže bychom chtěli program více rozevřít směrem ke staré i soudobé hudbě, Pražské jaro si vždy ponechá svou střední část, svůj romantický repertoár.
Je Pražské jaro přehlídkou světového, či lokálního významu?
Festival má ve světě, třeba mezi agenturami, dobrý zvuk. Avšak k tomu, aby byl skutečnou extratřídou, mu možná přece jen něco chybí. To se týká jak financí, tak dramaturgie, a především marketingu. Třeba ve Velké Británii a ještě více v USA je marketingové oddělení nejdůležitějším úsekem managementu, jakousi páteří celé instituce, zatímco u nás stále připomíná spíš šlehačku na dortu.
Jezdí si hvězdy do Prahy pro prestiž? Anebo prostě splní obchodní zakázku od agentury a umělecké renomé si budují ve Vídni, Berlíně či Salcburku?
Motivace určitě není vždy stejná, mezi sólisty nejsou všichni idealisté. Na druhou stranu je mnoho špičkových hudebníků, kteří se do běžné koncertní sezony získávají těžce, ale na Pražské jaro přijedou.
Světová média Pražské jaro - na rozdíl od renomovaných zahraničních festivalů - prakticky nereflektují.
Je pravda, že v zahraničí by se o Pražském jaru mělo víc vědět a mělo by tam být lépe prezentováno. Začátkem devadesátých let k nám zahraniční novináři iniciativně jezdili, byli jsme pro ně zajímaví, ale dnes už nás považují za bezproblémovou oblast, která skoro patří do Evropy. Musíme se tedy snažit sami a média přilákat - a to zase souvisí s marketingem.
Nejasné financování festivalu přes jeho nadaci způsobilo před několika lety mediální rozruch. Jak to dnes hodnotíte?
Nadace ukončila činnost v rámci transformace Pražského jara na obecně prospěšnou společnost. Ještě jsem neměl čas vše podrobně prostudovat, ale bylo by příliš snadné kritizovat tehdejší vedení. Začátek devadesátých let, to byla dost divoká doba, a shánění financí mohlo vést k určitým krokům, které pak vyvolávaly dohady. Dnes se právní kultura přece jen trochu usadila. Musíme hledat nové cesty, nové mechanismy, jak shromažďovat prostředky.
Trvalkou v diskusích o Pražském jaru je úvodní a závěrečný dramaturgický rituál. Takže zachovat, či nezachovat Mou vlast a Ódu na radost?
U Beethovena si nejsem jist, zda ho hrát každoročně, už kvůli obtížnému sestavování kvarteta sólistů. Pokud jde o Mou vlast, kdysi jsem měl pocit, že opakující se provozování tomuto cyklu škodí. Ale teď se spíš přikláním k názoru, že by se měl ponechat. Ovšem musíme rituál zpestřit tím, že budeme střídat orchestry a dirigenty vybírat tak, abychom měli záruku, že přijde někdo s vyhraněným názorem.
Třeba John Eliot Gardiner nebo Nikolaus Harnoncourt?
Třeba. Pan Gardiner je člověk bez hranic. A Nikolaus Harnoncourt nás neustále překvapoval svými znalostmi české hudby. Dokonce nám vyprávěl, jak studoval hudební archiv v Kroměříži. Určitě se bude chtít do Prahy vrátit.
Nejdůležitější je myslím skutečnost, že se festival podařilo finančně zajistit. Na druhou stranu je nutno si přiznat, že doba se mění a festival by měl začít reflektovat, že žijeme v 21. století. V dramaturgii se musíme víc věnovat hudbě druhé poloviny 20. století, analyzovat tuto dobu a současně hledat nové cesty, jak se prezentovat veřejnosti. Musíme vzít v potaz, že mladá generace je pod tlakem různých mediálních fines včetně internetu.
Máte konkrétní představy, jak přilákat nové publikum?
Rád bych festival otevřel jiným žánrům, výtvarnému umění nebo baletu. Také bych se nebál toho, čemu se říká crossover, tedy přesahy do jiných branží. Rozhodně nechci míchat bigbít s Beethovenem, ale proč by nemohli na festivalu vystoupit skvělí jazzoví pianisté? Myslím, že proti Chicku Coreovi by nikdo nemohl nic namítat.
Neměl by být festival o něco kratší, ale umělecky vydatnější?
Samozřejmě si kladu otázku, zda bychom koncertů nemohli odehrát o deset procent méně a ušetřené prostředky vynaložit na zvýšení kvality těch ostatních. Rozhodně však nechci festival zmenšit na polovinu. A třebaže bychom chtěli program více rozevřít směrem ke staré i soudobé hudbě, Pražské jaro si vždy ponechá svou střední část, svůj romantický repertoár.
Je Pražské jaro přehlídkou světového, či lokálního významu?
Festival má ve světě, třeba mezi agenturami, dobrý zvuk. Avšak k tomu, aby byl skutečnou extratřídou, mu možná přece jen něco chybí. To se týká jak financí, tak dramaturgie, a především marketingu. Třeba ve Velké Británii a ještě více v USA je marketingové oddělení nejdůležitějším úsekem managementu, jakousi páteří celé instituce, zatímco u nás stále připomíná spíš šlehačku na dortu.
Jezdí si hvězdy do Prahy pro prestiž? Anebo prostě splní obchodní zakázku od agentury a umělecké renomé si budují ve Vídni, Berlíně či Salcburku?
Motivace určitě není vždy stejná, mezi sólisty nejsou všichni idealisté. Na druhou stranu je mnoho špičkových hudebníků, kteří se do běžné koncertní sezony získávají těžce, ale na Pražské jaro přijedou.
Světová média Pražské jaro - na rozdíl od renomovaných zahraničních festivalů - prakticky nereflektují.
Je pravda, že v zahraničí by se o Pražském jaru mělo víc vědět a mělo by tam být lépe prezentováno. Začátkem devadesátých let k nám zahraniční novináři iniciativně jezdili, byli jsme pro ně zajímaví, ale dnes už nás považují za bezproblémovou oblast, která skoro patří do Evropy. Musíme se tedy snažit sami a média přilákat - a to zase souvisí s marketingem.
Nejasné financování festivalu přes jeho nadaci způsobilo před několika lety mediální rozruch. Jak to dnes hodnotíte?
Nadace ukončila činnost v rámci transformace Pražského jara na obecně prospěšnou společnost. Ještě jsem neměl čas vše podrobně prostudovat, ale bylo by příliš snadné kritizovat tehdejší vedení. Začátek devadesátých let, to byla dost divoká doba, a shánění financí mohlo vést k určitým krokům, které pak vyvolávaly dohady. Dnes se právní kultura přece jen trochu usadila. Musíme hledat nové cesty, nové mechanismy, jak shromažďovat prostředky.
Trvalkou v diskusích o Pražském jaru je úvodní a závěrečný dramaturgický rituál. Takže zachovat, či nezachovat Mou vlast a Ódu na radost?
U Beethovena si nejsem jist, zda ho hrát každoročně, už kvůli obtížnému sestavování kvarteta sólistů. Pokud jde o Mou vlast, kdysi jsem měl pocit, že opakující se provozování tomuto cyklu škodí. Ale teď se spíš přikláním k názoru, že by se měl ponechat. Ovšem musíme rituál zpestřit tím, že budeme střídat orchestry a dirigenty vybírat tak, abychom měli záruku, že přijde někdo s vyhraněným názorem.
Třeba John Eliot Gardiner nebo Nikolaus Harnoncourt?
Třeba. Pan Gardiner je člověk bez hranic. A Nikolaus Harnoncourt nás neustále překvapoval svými znalostmi české hudby. Dokonce nám vyprávěl, jak studoval hudební archiv v Kroměříži. Určitě se bude chtít do Prahy vrátit.
 Ředitel festivalu Pražské jaro Roman Bělor. |
 Ředitel festivalu Pražské jaro Roman Bělor. |
 Ředitel festivalu Pražské jaro Roman Bělor. |
