Například Galina Kopaněvová, pedagožka FAMU, zvolila Markétu Lazarovou pro "dokonalou harmonii všech složek vyjadřujících záměr i dokonalý soulad s estetickými kritérii svého desetiletí, což filmu vtiskuje punc klasického díla odolávajícího času". Její brněnský kolega Jaromír Blažejovský zas řadí Vláčilovo slavné dílo k filmům, jejichž duchovní, epický a smyslový prostor podle něj přesahuje zorné pole kamery: "Takový film lze bez ztráty okouzlení zhlédnut vícekrát - a vždycky tam ten prostor bude."
Milan Líčka z Národního filmového archivu tipoval stejně: "Pro vzácně vyvážené a působivé spojení všech filmových složek v takovém stupni dokonalosti, jako se to u nás nepodařilo nikomu jinému." Stanislava Přádná z filozofické fakulty zařadila Markétu Lazarovou k dílům, která se jí nemohou omrzet a k nimž prý má už zdůvěrnělý vztah partnerského "vlastnictví", jenž nikdy nezevšední.
Ale také šéfredaktor magazínu Biograph a student filmové vědy Petr Szczepanik, tedy představitel mladší generace, která necítí k české vlně 60. let už jen bezvýhradný všeobecný obdiv, dal svůj hlas Markétě Lazarové. "Došlo v ní ke krásnému 'pozdvižení' a 'překonání' českého (filmového) ducha. Vláčil tu dosáhl důstojnosti, která už nikdy nebyla tak samozřejmá." Navíc pouze u tohoto filmu prý ví, že by jej mohl vidět mnohokrát, aniž by si jej "zničil". I pro mladou generaci zůstává Vláčil spojen především s baladou o Markétě.
14. února 1999 18:10
Praha -
U příležitosti stého výročí české kinematografie se na loňském karlovarském festivalu uskutečnila anketa časopisu Film a doba, jejíž první otázka adresovaná filmovým kritikům a teoretikům zněla: Který český (československý) film považujete za nejvýznamnější a proč? Naprostá většina odpovědí zněla: Markétu Lazarovou. A také zdůvodnění se často opakovala: pro její harmonii, vyváženost, odolnost vůči času.
