Autor dramatizace Dumasova románu Jiří Šimáček se nesoustřeďuje pouze na krvavé děje bartolomějské noci a neromanticky začínající romantický příběh Markéty z Valois a Jindřicha Navarrského, pozdějšího krále Francie.
Snaží se rovněž vhlédnout do nitra hlavních postav: jejich vyznání prolínající se často s úkladnými úmysly a provázená vražednými skutky se mohou dnešním očím jevit jako karikatura zbožnosti, ale režie Zdenka Plachého se k žádným karikaturám neuchyluje.
Vzniká tak plastický obraz temné doby náboženských válek, v němž hranice mezi dobrem a zlem vedla jinudy než mezi dvěma na smrt znepřátelenými tábory.
Představení přineslo několik pozoruhodných hereckých výkonů. Dita Kaplanová v roli královny matky Kateřiny Medicejské dokázala uměřeně propojit královskou urozenost postavy nejen s devalvujícím intrikánstvím, ale i s typicky dumasovským odérem travičství - to vše stmeloval v jedno zvláštní, téměř taneční krok a výraz.
Martin Dohnal složité postavě krále Karla IX. propůjčil chlapecky nevinné až infantilní rysy, nerozhodnost, ale na druhé straně i neoblomnou umíněnost ve chvílích zásadní volby. Eva Novotná dokázala u vzdorné Markéty při vší až koloraturní křehkosti a citlivosti výrazně odlišit také zásadní otřes a prozření.
Petr Halberstad svědčil o zaťatém „helvítství“ spíše svým zjevem, byť po vynucené konverzi cítíme v chování jeho Jindřicha Navarrského stín zlomenosti. Zato hostující Petr Jeništa dokázal vtisknout fanatické umanutosti vévody de Guise autentickou pečeť „živého stříbra“.
Scéna Daniela Dvořáka je velice výpravná, aniž by plýtvala efekty a gesty. Hromadné scény jako například lov, při němž Jindřich zachrání králi život, ale především masakr hugenotů, kdy bezvládná těla obětí visí v propojení na velké červené desce, „doznívají“ v divácích ještě dlouho po představení.
Sugestivně působí i jizba alchymisty Reného, u kterého si královna matka objednala jed. Michal Zavadil předvádí magické umění sugestivně, ale hrozí nebezpečí, že soustředění se na řadu detailů odvádí pozornost od smyslu hry - platí to i o natahovaném „mučeníčku-potěšeníčku“ při výslechu hugenotských šlechticů.
Zdenek Plachý, současný ředitel Mahenova divadla, se vrací na první brněnskou scénu po necelých pěti letech - v roce 2003 zde nastudoval Bulgakovova Moliéra. Na propracovanosti nynější inscenace je při srovnání s Moliérem patrný jeho nesporný umělecký růst.
ALEXANDRE DUMAS A STŘEŽENÝ PARNASS
- Královna Margot
Mahenovo divadlo Brno. Režie Z. Plachý, scénář J. Šimáček, scéna D. Dvořák, hudba Parnass Pain
Hodnocení MF DNES: 90%
