Původně to měl být rozhovor spíš o věčnosti literatury než o konci světa, ale Margaret Atwoodová (1939) vám apokalypsu elegantně vnutí. Občas se přitom zvláštně zasměje – třeba když vypráví o tom, jak se lidé v budoucnosti utopí a udusí. V tu chvíli začínáte chápat, proč ji někteří přirovnávají k temné čarodějce. Odcházíte uhranuti, s drásavými pochybami, jak to s vámi a se světem dopadne.
Považujete se za pesimistku?
Žádný spisovatel nemůže být pesimista. Kdyby byl, nikdy by nic nenapsal. Zaprvé: musíte doufat, že dokončíte to, co jste začala. Zadruhé věříte, že najdete nakladatele a ten se udrží tak dlouho, aby vaši knihu mohl vydat. A pak je tu třetí naděje: že oslovíte čtenáře a že se jim vaše kniha bude líbit. Bez esenciálního optimismu a přání komunikovat s ostatními bytostmi byste nemohla psát. Žila byste zavřená se svými kočkami, s nikým nemluvila a bylo by vám všechno jedno. Ale vy jste se asi ptala na obsah mých knih, na budoucnost světa.
V jedné povídce píšete, že váš otec měl pramalý zájem dožít se 21. století. Věděl, že bude hrozné. Máte podobný názor?
Nevím, jestli je to strach. Ale měli bychom si dělat vážné starosti. Nejde o vtip, soupeření národů ani o problém společenských tříd. Je to mnohem víc. Lidé se najednou probouzejí, rozhlížejí a říkají: Ničíme svůj svět. Ale pokud nezmění způsob, jak žijí, život se jim změní sám. Náhle, nečekaně a velmi nepříjemně, aniž bychom ho mohli kontrolovat. Rovnováha skončila, nastal čas.
Čeho se týkají vaše úzkosti a strachy?
I když nedokážeme přesně předpovědět budoucí vývoj, leccos lze odhadnout. Pokud bude tání ledovců pokračovat stejným tempem, níže položené oblasti se zcela jistě zatopí. V Česku by mě trápil Golfský proud, jehož výkyv ochladí celou severnější Evropu. Všechny spisovatele by mělo zajímat, z čeho jsou jejich knihy. Zničme naše stromy a přestaneme dýchat. To není strach o přírodu, ale o lidi. Ale pokud jste bakterie, nemusíte se vzrušovat – nepotřebujete kyslík.
Co tedy potřebujeme k tomu, abychom přežili?
Vědět, že přežití je čím dál tím důležitější. Mě už se netýká, vyhlížím konec světa tak jako tak. Ale vaše generace bude muset být hodně vynalézavá. Příliš závisíme na technologiích a náhražkách, a pokud se zhroutí, zavládne panika. Nechci vás strašit, ale buďte připravená. Učte se, jak rozdělat oheň a co v přírodě lze jíst.
Ovlivnil váš otec, entomolog, váš zápal pro přírodu?
To bylo nevyhnutelné. Ano, moji rodiče byli raní environmentalisté. Dobrý nápad, příliš brzy. Okolí je v té době považovalo za potrhlé fanatiky. Dnes už to výstřední není. Hodně lidí však frustruje, že nevědí, kde začít. Pokud udělám tohle, co a jak tím změním? Bylo pár špatných začátků, třeba sójové potraviny.
Bylo vaše dětství v quebecké divočině tak romantické, jak se zdá?
Ne, události se zdají romantické jen z vnějšího pohledu. Dítěti to připadá normální. Neopájela jsem se okolní romantikou, ale přemýšlela, že bych měla přitáhnout dřevo na oheň. Vědecká pojednání jsem četla jako zábavnou literaturu.
Čím to, že dnes nejste bioložkou?
Biologii jsem studovala, ale biologem je můj bratr. Jako děti jsme dělali všechno stejně, biologii i psaní. Bratr stále skvěle píše – v deseti psal dlouhé romány s vlastními ilustracemi. Ale pak jsme si každý vybrali svou cestu. Já prý už v sedmi letech oznámila, že budu spisovatelkou, ale vážně jsem o tom neuvažovala do svých šestnácti. V té době neexistovaly kreativní kurzy psaní, jen kompozice na téma. Příběhy jsme nepsali, ale zkoumali.
Byly vaše literární začátky těžké?
Tehdy kanadští nakladatelé vydělávali peníze především distribucí knih do jiných zemí, mnozí odcházeli do Británie a jediná možnost, jak se mohli mladí spisovatelé uplatnit, byla založit vlastní nakladatelství. Tak vyšla i má první kniha. Pochopitelně poezie, protože je krátká. Sama jsem si ji tiskla, vymyslela obálku, vybírala papír. Skoro nic nás to nestálo, ale paradoxně jsme byli úspěšní. Byl to správný okamžik, který dal vzniknout mnohým renomovaným nakladatelstvím. Co se týče mých románů, vyšel mi až ten druhý, ale s pětiletým zpožděním – nakladatel ztratil rukopis. Ale rok 1969, kdy se má Žena k nakousnutí objevila na trhu, byl pro ženské hnutí ideální. Polovina recenzentů jí porozuměla, polovina myslela, že dospěju později.
Když už jsme u žen...
Ano, v mých knihách je spousta žen. Píše se mi o nich lépe než o mužích.
V jedné vaší povídce je útočištěm před nebezpečím světa papírový stan, který člověk zaplňuje slovy. Je literatura záchranou?
Literatura dává iluzi útěchy – ať je její obsah sebestrašnější, vždycky knihu můžete zavřít a hrůzy zůstanou mezi jejími deskami. To, co v čtenáři utkví, je jiná otázka. Literatura dokáže vtisknout tvar tomu, co cítíme a vnímáme. Je to rám, v němž existuje svět se začátkem i koncem. Za hranicemi rámu vládne nevyzpytatelný a nepoznatelný chaos. A i když na něj sebevíc upínáme zrak, možná se tam děje něco velmi důležitého, o čem nevíme. Literatura nedokáže zachránit svět, ale možná dokáže ovlivnit způsob, jak lidé přemýšlejí. Což je důležité, protože jsme dosáhli stavu, v němž události určuje lidská mysl. Ale nemůžete nařídit spisovatelům, o čem mají psát. Pamatujeme sovětský socialistický realismus, který skončil jako kulturní kuriozita.
Říkáte, že jsme všichni ovlivněni místem a časem, v němž žijeme. Jak je pro vás důležité, že jste Kanaďanka?
Nemám na vybranou (smích). Je to mé východisko, úhel pohledu i výhoda proti světu – Kanada nikdy nebyla imperialistická, neměli jsme příležitost být skutečně zlí. Občas mám pocit, že Kanada je zemí hobitů, těch roztomilých tvorů, kteří dělají roztomilé věci. A tam daleko je temnota. Ale samozřejmě je temnota s námi. Vždycky sami sebe ujišťujeme, že jsme lepší, než ve skutečnosti jsme. To je naše fantasy.
