Vychází totiž ze stejnojmenné epizody časosběrného cyklu Manželské etudy, která před rokem v televizním vysílání vzbudila největší ohlas.
Hrdince pronásledované osudem, jíž na konci příběhu tragicky zahynula dcera, diváci psali, volali, posílali peníze; logicky je tedy zajímá, „jak to bylo dál“.
Repríza a přístřešek
Distributor uvádí, že se režisérka Helena Třeštíková k životní dráze Marcely vrátila v „nově zpracovaném“ dokumentu. To však není přesné; původní snímek takřka nedoznal změny, jen k němu přibyly dotočené scény.
Takže si člověk chtě nechtě zopakuje, co už zná: černobílý první díl od Marceliny svatby přes narození dcery a rozvod k smířlivému „už si neděláme naschvály“ i barevný druhý díl s podtitulem Po dvanácti letech.
V něm zkrachuje Marcelina snaha obnovit manželství i její vztah s otcem druhého dítěte, postiženého syna; zmíní se tu někdejší pohlavní zneužití její dcery či nynější Marceliny problémy s bytem, prací, dětmi.
Znovu, ještě bizarněji než napoprvé působí hrdinčino jediné útočiště v partě vyznavačů táborových ohňů i její dojemně bezmocné hledání nového partnera, „fousatýho trampa do nepohody, ale aby nepil“.
Opakované poraženecké nálady s výroky „skočím pod vlak“ se pak osudově naplní smrtí její dcery, nalezené na trati.
Až potud vlastně běží repríza televizního dokumentu na velkém plátně; nejde tedy o celkovou rekonstrukci stavby, nýbrž o nový „přístavek“ ke starým základům, který začala Třeštíková natáčet poté, co televize učinila z Marcely svým způsobem hvězdu.
Spíše než o dokumentu se nyní dá mluvit o reality show na pokračování, které dopsali diváci. Ale příliš si v něm „nezahráli“ – kromě obecných díků, jež jim Marcela adresuje, a telefonátů urputného ctitele přesně toho druhu, jací se u podobných případů vyrojí.
Nový hrdina: syn
Jeho motiv jen stvrzuje bludný kruh ženy přitahující zase příbuzný typ lidí, ženy bez perspektivy a bez odhodlání k činu, uvázlé ve věčné smyčce snů „chtěla bych, měla bych, ráda bych, ale nevím“, jíž smrt dcery vzala poslední síly – kromě pokusu o sebevraždu končícího na psychiatrii.
Pouť mezi bolestí a odevzdaností vyvrcholí eticky sporným záběrem, kdy se Marcela zhroutí u urny a režisérka se octne před kamerou, neboť pomáhá hrdinčině synovi. Je to scéna silná, ale na hraně, přinejmenším o pár nedůstojných vteřin navíc.
Jakkoli jsou emoce „třetího“ dílu jednostrunné a ani styl vyprávění včetně němých detailů očí se nemění, účinkuje tou obecně známou lidskou zkušeností „Musím prý vydržet. Ale jak?!“ Novým objevem je však Marcelin syn, jenž jako kdyby tragédií dospěl a převzal mužskou odpovědnost; bez slz a beze slov.
Marcela
Dokument, ČR, námět, scénář, režie Helena Třeštíková, 82 minut.
Hodnocení MF DNES: 60%
