Zdena Studenková vypadá svůdně i po šedesátce, také slečny v plavkách se pohledně rozcvičují – a to je všechno, co ve filmu stojí za řeč. Už předešlý Hodinový manžel neměl bůhvíjakou zápletku, leč zlákal část publika alespoň na jazyk omšelých kamarádů, kteří bodují ženy dle jejich „mr...osti“.
Příslušný výraz se v pokračování zmíní, jenže z hrdinů už se stali neškodní tatíci oddaní svým láskám, kteří práci hodinových manželů štvaných sexuchtivými paničkami pověsili na hřebík. Co dělají? Krystalicky čisté, až nevídaně důsledné nic.
David Novotný a David Matásek trénují s akvabelami, aniž by režisér a scenárista Tomáš Svoboda vytěžil z bizarního vodního souručenství vděčnou situaci, natož podívanou. A Bolek Polívka se snaží rozvést se svou formální, zištnou slovenskou manželkou, aby si mohl vzít Evu Holubovou. Zkrátka stominutový Manžel na hodinu má děj sotva na bakalářskou čtvrthodinku.
Hlavně však úplně rezignoval na humor; včetně lechtivého. Jehovisté coby klaunský přílepek či příměry typu „je jako Jánošík, ráda bere bohatým“ nemohou vytrhnout trn z paty snímku, jenž se stal přímo vzorovým zhmotněním pojmu plytkost. Je usedlý, utrápený, nostalgický, z minulosti hrdinů buduje kostrbaté moralistní kázání, z jejich současnosti zase dětinská nedorozumění a k jedinému možnému konci se došourá s písní slavící přátelství.
Jeden zbytečný film by člověk ve smířlivém předvánočním rozpoložení odmávl. Bohužel Manžel na hodinu je jen závěrečnou položkou letošního seznamu zmarněných veseloher, na němž figurují namátkou tituly Decibely lásky, Děda, Dvojníci, Jak se zbavit nevěsty, Musíme se sejít, Muzikál aneb Cesty ke štěstí, Ostravak Ostravski, Prázdniny v Provence, Řachanda, Sezn@mka.
A pro český film platí, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.
