RECENZE: Manon Lescaut posadili v Národním divadle na plastovou židli

V Národním divadle uváděná Manon Lescaut se může opřít o silné herecké výkony ústředních dvojic, působivou scénu a kostýmy.

Vůně kadidla se line pražským Národním divadlem a vysloveně kontrastuje s lascivními pohyby upoutaných tanečníků, kteří dorážejí na zmateného rytíře des Grieux. Ticho a vážnost galerie podtrhuje první setkání a první polibek milenců. Manon v podobě Pražského Jezulátka přichází za svým zhrzeným protějškem do kněžského semináře, aby si ho udobřila, znovu získala a oblékla do výsměšně symbolického brnění.

Tři obrazy, jeden z úplného začátku a dva z první třetiny, dokazují, že režisér Daniel Špinar dostál svých slov. Do historické budovy naší první scény vrátil velký srozumitelný příběh, který všichni znají a který má potenciál přitáhnout davy.

I když tvrdí, že je to jedna z jeho konzervativnějších režií, nešel do zbytečných kompromisů. Nabídl divákům divadlo moderní, příběh zasadil do dnešní doby.

Zároveň dokázal ve spolupráci s autorkou scény Lucií Škandíkovou a tvůrcem kostýmů Markem Cpinem plně obsáhnout problematický prostor Národního divadla. Během chvilky zde dokáže vykouzlit neuvěřitelně komorní záběr (setkání milenců v semináři, Manonin obláčkový pokoj), aby následně překvapil rozmáchlým vykreslením Duvalova sídla jako dějiště děsivé diskotéky 80. let, kde se za odlesků diskokoule svíjejí tanečníci před klávesovým duem v růžových sakách.

Manon Lescaut

85 %

Národní divadlo

premiéra 11. února 2016

režie: Daniel Špinar

hrají: Jana Pidrmanová / Pavlína Štorková, Patrik Děrgel / Vladimír Polívka, Radúz Mácha, Vladislav Beneš, Petr Šmíd / Matyáš Řezníček, Lenka Zbranková a další

Skutečně opulentní podívaná přitom nijak nezastiňuje herce, naoko křehká Pavlína Štorková předvádí velký výkon. Vladimír Polívka pojal svého rytíře s lehkou nadsázkou, nebojí se ty nejprovařenější, školní výukou omleté sloky podat tak, aniž sklouzne do zbytečně shazující parodie.

Alternující Patrik Děrgel pak svého hrdinu na první repríze vykreslil citověji, Nezvalovy verše více prožívá. Vzhledem k tomu, že oba přístupy hře neskutečně sedí, vyšel Špinarovi i další krok, tedy vsadit na dvě vzájemně se variující dvojice hlavních představitelů. Dá se říci, že v Národním divadle hrají až čtyři rozdílné verze. Hlavním postavám skvěle sekundují Radúz Mácha jako Tiberge i Vladislav Beneš v roli Duvala.

Proškrtání postav a výsledná hodina a půl sedí ději tak akorát, možná by Manon mohla být ještě kratší. K dokonalosti chybí i málo vygradované finále. Ale i když de Grieux říká, že „šperky jsou špatné oči slepých“, případné nedostatky vynahradí úžasná scéna a kostýmy. Špinarova Manon v Národním sedí. A vůbec nevadí, že na plastové židli.