Mamma Mia! je totiž po všech stránkách dokonalým příkladem, jak má vypadat kvalitní komerční zábava: živý orchestr hraje bezchybně, pěvecké výkony jsou excelentní, přičemž tančí všichni včetně sólistů – ve West Endu nebo na Broadwayi by totiž obvyklý tuzemský model, v němž sbor dělá křoví toporně stojícím zpěvákům, neprošel. Situace jsou rozehrávány lehce a bravurně, přičemž do zpěvu se z herecké akce přechází velmi nenásilně a plynule.
Obratné a ústrojné začlenění písní ABBA do děje je hlavním klíčem úspěchu. Devadesát procent skladeb totiž bude znát i divák, který nevlastní jedinou desku švédské skupiny, fanoušky zase pobaví zasazení písniček do nového kontextu.
Také scénář obsahuje všechny ingredience, z nich se rodí produkt masového úspěchu: příběh je jednoduchý, v podstatě rodinný. Dcera nezávislé, svobodomyslné a někdejší hippie matky pozve na slavnost v předvečer své svatby své tři potenciální otce v naději, že pozná, který z nich je ten pravý, aby ji odvedl k oltáři.
Vše se však samozřejmě komplikuje, ale nakonec se laskavým smírem vyřeší. Složitost lásky a mezilidských vztahů je však podávána s humorem, kterému občas nechybí britská štiplavost. A naopak pár kapek sentimentu zájemcům zajistí i stopy dojetí.
Jak to chce divák?
Dobrý vliv by Mamma Mia! mohla mít i na diváky, kteří pražské premiéře nadšeně aplaudovali – třeba se příště už nenechají opít českým muzikálovým rohlíkem. Právě na fakt, že obecenstvo si to "takhle" žádá a že bez místní pophvězdy se kus neobejde, se totiž české produkce často vymlouvají.
Přitom i u nás se dají najít šikovní a všestranní interpreti – jak ostatně nedávno dokázala Formanových Dobře placená procházka v Národním divadle.
Mamma Mia!
Sazka Arena Praha, délka představení 150 minut, premiéra 10. října.
