Podstatnější ovšem je, že Šafránek ve své nové knize "odjel" od svého debutu obsahově.
Ohnivá kola/Fiery Wheels (jde o zrcadlové, česko-anglické vydání) jsou souborem stylistických cvičení, snůškou etud, v nichž nikoliv netalentovaný pisatel předvádí, jaké všemožné absurdní pointy bez point dokáže před publikem vyseknout.
V námětech je vynalézavý, v popisech rychlý a vesměs i přesný, občas zle vtipný, jenže jako celek je to odvozené, artistní, neodpoutané od vzorů a vlivů.
Čtyři roky po vydání lépe vidíme, že Ohnivá kola jsou konvenčně "cool", dobový tanec v drsňáckém oblečku. Vzhledem k tomu, že Šafránek to psal někdy okolo svých dvaceti let, je to pochopitelné.
V novele 23 si autor podržel své přednosti a oprostil se od laboratornického pozorování lidských živočichů, od snaživě odvázané modelovosti.
Daleko více do textu nasadil sám sebe. Hovorový jazyk, vyprávění naporcované do krátkých kapitol, vlastně odstavců, jež by se daly přirovnat k obrazům vznikajícím při záblescích (v knize zmiňovaného) stroboskopu. Jednoduchá, chronologická kompozice.
To jsou prostředky téhle road-movie, během níž partička absolvuje ve staré, zabydlené karose lednové "turné" po technoparties na trase Praha - Vídeň - Lublaň - Itálie - Francie - Praha.
Akceptujeme-li soudobou, "techno" formu Šafránkovy novely, nejvíce nás překvapí, až zaskočí odvěkost jejího obsahu. Další srážka ideálů s realitou, tentokrát ročník 2003 (tehdy text vznikal): "Vstoupili jsme do toho našeho světa, kterej jsme si sami vymysleli a vykoupili. Svět, po kterym sme toužili. Akorát se zdálo, že vnější svět zkonzumuje ten náš a nenechá ani kost. Ani jednu jedinou kost. Jenom stvrzenky od pump a zmuchlaný plechovky."
Šafránkova variace na "věčnou píseň" klade před nás nutnost rozetnout následující recenzentská, ale i "prostě" čtenářská dilemata: Jsou zde reálie technokultury pouhými kulisami? Jestliže ano, pak porovnejme prózu 23 s jinými, již (v některých případech dávno) existujícími díly o ztracených iluzích a pomlácených ideálech mladé generace.
A při tomto srovnání vychází Šafránkova kniha jako záležitost vysloveně epizodická. Ale jestliže budeme dobové reálie a společenské souvislosti v próze 23 nahlížet se sociologickou vstřícností, potom si můžeme povšimnout naprostého "zesoukromničtění" techno-rebelie Šafránkových hrdinů.
Nic nechce být změněno, přesah končí na hranicích pozemku či haly, kde se technoparty odehrává. Smrt ideologií v praxi. Totální sázka na pocity. Viděno takto, je v knize 23 co sledovat, co číst.
Nicméně jako "umění" či lépe jako zážitek totálního "prostupu" čtenářem vychází i vzdor sociologickému zjitření Šafránkova kniha jako skupinový portrét prvořadě adresovaný bratrům ve zbrani. Možná však, že právě tohle je v pořádku. Sociální atomizace je přece na postupu. Babo, raď!
