Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Mám ráda pohodu a klid, říká Lucie Vondráčková

  18:51aktualizováno  18:51
Na přednášky jezdí na koloběžce, stejně jako na divadelní zkoušky. Má stálé angažmá v pražském Rokoku, kde momentálně vystupuje ve třech inscenacích, a ve čtvrté hostuje v Divadle v Celetné. Domluví se třemi světovými jazyky, španělštinu se teď právě učí. A aby toho nebylo snad málo, před pár měsíci vydala svou šestou desku... Když se Lucie Vondráčkové zeptáte, jestli si dovede představit, že takovým tempem bude pokračovat do čtyřiceti, nebo dokonce šedesáti let, pokrčí rameny: Tím se teda hlavu nelámu. Dělám, co mne baví. A nápady mně snad ještě chvíli vydrží!

Naposledy jsme spolu mluvily loni na jaře. Se schůzkou jste tehdy souhlasila bez váhání, do divadelního klubu jste přišla usměvavá, nenalíčená. Teď termín rozhovoru domlouváte přes agenta a fotografování podmiňujete přítomností vizážisty. Lucie Vondráčková už není holka, ale hvězda?
Mám ráda pohodu a klid, nemohu žít věčně pod palbou a s úsměvem čelit útokům na sebe a své nejbližší. Taková atmosféra mne ničí. A tak jsem se obrnila.

To vás novináři tak moc obtěžují a tak moc  štvou?
Nejvíc mne štvou řeči - jedna paní povídala. Většinou vůbec nesouvisí s tím, jaká já jsem a co dělám.

Lucie Vondráčková
profil

narozena: 8. 3. 1980
rodina: matka Hana Sorrosová píše písňové texty a každý rok organizuje mezinárodní veletrh jazyků na pražském Žofíně, otec Jiří Vondráček je hudebník a bratr zpěvačky Heleny, Luciin bratr David navštěvuje poslední ročník základní školy
vzdělání: absolvovala pražskou konzervatoř, její profesorkou herectví byla Hana Maciuchová; nyní studuje kulturologii na FF UK
hudba: 6 CD; poslední v pořadí, Manon, vyšla letos
televize: v dětství moderovala pořad Marmeláda, hrála v seriálu Uzemí bílých králů, v Arabele, později v Obrazech ze života Jana Nerudy a dalších televizních filmech
filmy: Hrad z písku, Prima sezóna, Nejasná zpráva o konci světa...
divadlo: v divadle Rokoko debutovala jako Shakespearova Julie (1997), dnes zde hraje ještě v Čarodějkách se Salemu a v Černé komedii; od září hostuje v Divadle v Celetné - v Richardu III.

A k čemu potřebujete vizážistu?
Nepotřebovala bych ho, ale všichni okolo ho mají. Dříve nebo později pochopíte, že se stavíte do nevýhody, když máte na té fotce pytle pod očima, protože jste se zrovna špatně vyspala. Shazujete sebe a shazujete vlastně i svou práci, tu desku, kterou chcete prodat. Nemůžete si také dovolit vážit šedesát kilo, když ti další mají pětatřicet. Tak to prostě chodí. Mimochodem - když už jsem si vizážistu pořídila, zjistila jsem, že je moc fajn, když se o mne pár minut denně stará. Ty jemné tahy štětce po tváři pozitivně působí na psychiku.

Tedy - pracujete systematicky na svém image, jak se teď říká.
Můžete to tak nazvat a můžete ohrnout nos. Jenže tenhle proces má i své kladné stránky. Já například zjistila, že když se elegantně obléknu, nechám se učesat a nalíčit, tak jako kdybych se neproměnila jen já, ale i lidé okolo. Už si nikdo nedovolí mě jen tak oslovit v hospodě či na ulici. Nikdo nemá potřebu - což se jinak běžně stává, když mám na sobě rifle a svetr - mi na potkání radit, co mám a nemám dělat. Už pro ně asi nejsem ta malá Lucka, co ji každý zná a má nutkání jí sdělit veledůležitou pravdu.

To mluvíte o lidech z branže?
Pořád někdo se do mne naváží a radí. Jediné místo, kde mne nechávají na pokoji, je v divadle. Za to miluju divadelníky! A za jejich bezprostřednost. Nestydí se rozbrečet, když je kolega na jevišti dojme. To se jinde nestává. Na Slavících se mi naproti tomu zdáli všichni, co nevyhráli, pěkně nasupení.

Na jedné straně divadlo - na druhé svět pop-music, reklamy a a televizních show? Vlastně se pohybujete napříč několika velmi odlišnými světy. Není to trochu náročné?
Dělám, co mne baví. Baví mne nablýskaná silvestrovská vystoupení. V těch několika minutách člověk může ukázat, co v něm je, zatancovat si, zastepovat. A to je prostě radost. Radost je také divadlo. Jenže když zkoušíte rychle po sobě tři hry, několik měsíců, tak si najednou připadnete jako krtek zalezlý kdesi ve sklepení. A všechny ty filozofické řeči vám pomalu začnou lézt na mozek, myslíte už jen na to sluníčko tam venku. No a do toho přijde možnost natočit desku. Tu poslední jsme dělali ve studiu ve Vršovicích - u Kuřete Hejče, v malém pokojíčku zalitém sluncem. A zase mi bylo dobře.

Je vám dobře i při nováckých show?
Pár takových pořadů - včetně jejich moderování - jsem před časem odmítla. Naivně jsem se domnívala, že to nemám zapotřebí. Že když udělám něco dobrého, tak si to k lidem najde cestu samo. Že mne lidi nemusí znát jako nablýskanou holčičku z billboardu, z rádia a obrazovky. Jenže! Postupně mi došlo, že když budu čekat s rukama v klíně, když se nebudu starat, tak moje deska zůstane ležet zaprášená kdesi v regálech. A ta záplava muziky, kvalita nekvalita, ti Pokémoni, jak tomu říkám, nás převálcujou. A to tedy nechci. Vlastně to beru jako křížovou výpravu.

Máte v tomto tažení stanovenu hranici, za kterou byste nešla?
Řekla jsem si, že když mi nabídnou, abych si zazpívala třeba i v diskutabilním, pokleslejším pořadu, tak přijmu. Za podmínky, že tam budu zpívat sama za sebe, svou věc, za kterou si stojím. V takovém případě se nemám za co stydět.

Ke křížové výpravě patří také mondénní večírky a pózování pro bulvární fotografy?
Teď nedávno jsem se s jedním takovým fotografem málem poprala. Slušně jsem ho poprosila, aby mne nefotil, že jsem unavená, že mám po představení. A on znovu namířil foťák a znovu a znovu: cvak, cvak. Bezostyšně. Málem jsem mu to rozšlapala.

Jenže focení k těm večírkům patří. Tak proč tam vůbec chodíte?
Někdy je zajímavé se dostavit později, když už tam novináři nejsou a bavit se. Jen tak. Protože nemám ráda samotu, protože je mi dvacet a nechce se mi večery trávit jen doma u knížky. Necítím se ještě být tak usedlá.

Právě jistou usedlost však vyčítají hudební kritici vaší poslední desce. Tvrdí, že hudba vašeho otce vás strhává kamsi do osmdesátých let a že byste udělala nejlépe, kdybyste se už od rodinného týmu trhla.
Proč bych to dělala! Našla jsem dva lidi, s kterými si maximálně vyhovujeme. Když zpívám texty někoho, kdo je mi tak blízký jako moje máma, tak v sobě objevuju pocity, na které jsem dávno zapomněla. Vlastně je to pro mne terapie, magická záležitost. Je to vnitřně drásavé, zajímavé a intenzivní. Nemám proč chodit jinam, kde by to možná bylo efektnější, ale povrchnější. Nemám potřebu se odstřihnout od lidí, s kterými se mi nejlépe pracuje.

Nicméně, byly doby, kdy jste se o to pokoušela.
Tehdy jsem vlastně podlehla všeobecnému tlaku. Spousta lidí měla pocit, že mi musí mluvit do všeho, co udělám. Spousta řečí a skutek utek´ ! Já je všechny poslouchala a hlavu jsem měla jak pátrací balon. Pokud vím, tak se jedinému z nich do dneška nepodařilo uskutečnit ani jeden projekt, ale věřím, že řeči vedou pořád. To je totiž nejjednodušší, jen tak kafrat. Už je neposlouchám. Uvědomila jsem si, že mě ti lidi vůbec neznají, v životě se mnou nebyli ani na kafi, neviděli žádné moje představení. Naproti tomu rodiče mi ukázali cesty, kudy mohu jít. Ovšem vybrala jsem si sama.

Myslela jsem, že tohle téma už není pro vás tak citlivé. Nebojte, nebudu se teď ptát na neveselý úděl dítěte slavných rodičů. Mimochodem - ne každému se vaše rodina musí jevit tak výjimečná či extravagantní.
Nejextravagantnější je z nás Helena a my ostatní to také  někdy hůře snášíme. A ona to má s námi těžké. Něco vymyslí a udělá, všichni lidé jí poplácávají po zádech a nám se to zdá už příliš. Jsme uzavřenější, neradi se producírujeme. Já se s ní třeba i nerada fotografuju.

Proč?
Mám ráda černobílé fotografie. A takové, kde se nemusím koukat do objektivu. Na té fotce hned poznám, na co jsem tehdy myslela, jakou jsem měla náladu. Heleniny fotografie jsou úplně jiného druhu. Zajímavé, hezké, ale úplně jiné. Ty dva světy - můj a její - se nedají dát dohromady.

Spíš by se dalo očekávat, že zrovna vy dvě k sobě budete mít dost blízko. V čem jste ještě jiné?
Tak třeba: Pro mne je na prvním místě rodina. A být mámou mi přijde jako nejdůležitější úkol pro každou ženskou. Proto tady jsme. Když ty časy mezi tím vyplníme něčím zajímavým a potřebným, tak fajn. Ale první je rodina, děti. Helena - díky nejrůznějším okolnostem - má jiné priority.

Kolik že vám to je let? Nechtějte mi namluvit, že máte už takhle jasno! Zbývá jen dodat, že žijete ze zásady zdravě, každé ráno cvičíte, nepijete...
Alkohol nepiju. Ale ujíždím zase jinak. Nejím vůbec maso a piju moc vody. Třeba pět litrů denně. A je mi pak špatně. Mám hroznou vlastnost, že když se pro něco rozhodnu, tak to jsem schopná dovést až ad absurdum.

Samozřejmě nekouříte. A co drogy?
Před třemi lety jsem se dostala do partičky, která měla drog plné kapsy. Strávila jsem s nimi čtyři měsíce, naučili mě poslouchat house a já si s nimi připadala jako členka nějakého kmenu. Bylo to zvláštní, úplně jiná kultura. Mohla bych o nich možná napsat seminárku... Teď vtipkuju. Pak se naše cesty rozešly a já vím, že bych se k nim už nemohla vrátit. Asi v devíti nebo deseti letech jsem četla Děti ze Stanice ZOO, v prváku na konzervatoři jsem si z toho udělala monolog. Ta knížka mne vzala, strašně ovlivnila a vyděsila. Přes ni jsem i teď, po letech, viděla ty kamarády. Nedokážu být jako oni a jen tak se nechat unášet.

Místo toho makáte na plný plyn hned v několika oborech. K čemu potřebujete ještě být vzdělána v kulturologii?
Profesor Bartoš, který nás učil na konzervatoři dějepis a češtinu, nad námi lomil rukama. Tak vida, budoucí herci, budoucí elita českého národa - a podívejte se, jakou píšete slohovou práci! Moc si vážím starších kolegů. Jsou velmi vzdělaní a na jevišti i v životě se to pozná. S naší generací je to naopak. Setkáte se s člověkem, který hraje Cyrana nebo špičkového doktora, prostě skvělého člověka, kavalíra a vzdělance, hraje ho dobře... A pak vám ani nepodrží dveře. Natož aby se vyznal v literatuře, v dějinách. Tak na to jsem myslela, když jsem se hlásila na vysokou školu. Herec přece není jen mluvící hlava.

Nepřipadáte si alespoň mezi svými vrstevníky jako bílá, tak trochu přemoudřelá vrána?
Nepřipadám. Myslíte, že moji vrstevníci netouží po vzdělanosti? To se asi pletete. Spousta lidí se hlásí na vysoké školy, přestože vědí, že kdyby šli po maturitě hned pracovat nebo by cestovali, tak na tom budou materiálně mnohem lépe.

Jak to všechno časově zvládáte?
Každý den jinak. Když jsem v divadle a zkouším, tak si v pauzách třeba čtu. A po zkouškách je nejlepší, když jdu zpívat. To jsou kombinace, které mi nevadí.

A kdy vám zbývá čas na jazyky?
Němčinu jsem si zdokonalila tak, že jsem byla měsíc ve škole v Hamburku, bydlela v jedné rodině a každý den chodila do kina. Tam se všechny filmy dabují. Je zvláštní slyšet Romea a Julii v němčině. Loni jsem zase intenzívně studovala francouzštinu v Paříži. Za celý měsíc jsem sice nebyla na Eiffelce, ale ve škole jsem se dozvěděla hodně nejen o Francii, ale o půlce světa. Sešli jsme se různorodá společnost. Byl tam třeba jeden pán z Melbourne, vypadal jak Krokodýl Dundee a pořád se smál.

Zůstat v zahraničí a pokusit se tam uchytit - to vás neláká?
Vážím si lidí, kteří tam studují nebo se věnují kariéře. Já tyhle potřeby v sobě nenacházím. Zůstat tam a dělat muziku, to by představovalo určitě být hodně sama. A samoty já se bojím.

Portrét Lucie Vondráčkové.

Portrét Lucie Vondráčkové.

Autor:



Nejčtenější

GLOSA: Brutal Assault opět dokázal, že patří k evropské špičce

Záběr z festivalu Brutal Assault 2018

Kolem 19 tisíc lidí dorazilo do areálu pevnosti Josefov v Jaroměři na letošní ročník festivalu Brutal Assault. A...

Spisovatelé napadli koncert Karla Gotta v Lipsku. Přitom žádný nebude

Karel Gott v pražské O2 areně 12. června 2018

Část Asociace spisovatelů se rozhodla napadnout říjnové vystoupení Karla Gotta v rámci Roku české kultury v Lipsku. Z...



KOMENTÁŘ: Dívejte se! Oscara získává největší tupost roku

John Nelson, Gerd Nefzer, Paul Lambert a Richard R. Hoover. To je sestava,...

Málokdy se vidí, aby více než šest tisíc vážených osobností spáchalo v jediném okamžiku hromadnou společenskou...

Vietnamci jsou někdy maloměšťáci a pokrytci, řekla Špetlíková Za scénou

Herečka Ha Thanh Špetlíková v kulturním magazínu Za scénou

Do kin vstupuje film Miss Hanoi, ve kterém hlavní roli začínající vietnamské policistky ztvárnila Ha Thanh Špetlíková....

Herci z muzikálů včetně Mamma Mia nedostali honoráře, došlo na insolvenci

Herečka Alena Antalová v hlavní roli Donny v muzikálu Mamma Mia v pražském...

Producent Jiří Jurtin a jeho firma Crystal Skull je ve finančních potížích. Tvrdí, že společnost Ticket Art Praha mu...

Další z rubriky

Vážností bychom Vlasy pohřbili. Čekejte hvězdy i holé zadky, láká režisér

Šimon Caban na zkouškách muzikálu Vlasy

Se zdravým nadhledem pracuje režisér Šimon Caban na muzikálu Vlasy pro pražské Divadlo Kalich. Nehrozí prý patos ani...

RECENZE: Leoš Noha s Lukášem Langmajerem táhnou klasickou letní frašku

Záběr z inscenace Příště ho zabiju sám!

Komedie Příště ho zabiju sám! s Leošem Nohou v hlavní roli nabízí všechny plusy i minusy odpočinkového letního hraní.

ANKETA: Následuje přestávka. Je to pro vás přežitek, nebo nutnost?

Opona jako symbol divadelní přestávky

Jsou ještě kina, kde se diváci dočkají přestávky během projekce? A co koncerty v halách? A jak si s přestávkou v dnešní...

Najdete na iDNES.cz