Joel Peter Witkin je už přes třicet let jedním z nejcharakterističtějších a také nejslavnějších fotografů, kteří kdy v galeriích a muzeích vystavovali – jeho zátiší s mrtvými končetinami, sexuálně nespoutanými scénami i s tělesně postiženými lidmi tvoří vděčnou kapitolu snad v každé encyklopedii fotografie. Teď vystavuje nejenom na velké přehlídce Decadence NOW! v pražském Rudolfinu, ale jeho monografická výstava je k vidění také v brněnském Domě umění, kam dekadentní výstava "expanduje".
Witkin fotografuje temné stránky lidské duše, život, jehož jediným logickým koncem je smrt, nebo spíše smrt, která zákonitě přijde, i když si to nepřipouštíme. Přitom je Witkin veselý chlapík sršící humorem – i když vypráví o tom, jak to chodí v mexických pitevnách.
Vůně ranní kávy a dezinfekce
Fotografovat začal už v jedenácti letech. "Dávno předtím se však stala věc, která můj přístup k fotografovaným lidem velmi ovlivnila," vypráví umělec, jehož otec byl židovského vyznání a matka katolička, oba přistěhovalci z Evropy, kteří se usadili v newyorském Brooklynu.
Witkinova babička byla po nehodě chromá na jednu nohu a matka malého Joela jí každé ráno čistila otevřenou ránu na lýtku. "Dětství mám spojené s vůní ranní kávy, obvazů a dezinfekce. Vždycky jsem si myslel, že jsou na světě lidi, kteří chodí určitým způsobem, a vedle nich že existují lidé, kteří chodí jinak. Nechápal jsem, že babička je chromá, připadalo mi to docela normální," vypráví fotograf.
To je podle něj důvod, proč i v dospělosti přistupuje k postiženým lidem přímo, bez studu a falešné lítosti. Řada z nich dominuje jeho fotografiím – liliputi, lidé, kteří nešťastnou náhodou přišli o končetiny, ale třeba i transvestité. "Ale není to nutné, na mých fotografiích najdete i modelky, které jsou prostě jen krásné a žádnou deformací netrpí," říká umělec.
Jeho obrazy ovšem nejsou jen místem, kde se divák setkává s jinakostí a hledá krásu v domnělé ošklivosti, velká část Witkinovy tvorby pracuje s tématem smrti – ovšem bez metafor a náznaků. Lidé s odděleným mozkem a uříznutou lebkou, samotné končetiny i zbytek trupu od pasu dolů, to všechno pečlivě naaranžované jako klasické zátiší či portrét z dějin malířství.
Úcta k živým i mrtvým
Witkin nic nefalšuje, mrtvoly na obrazech jsou skutečné, jen je před fotografováním umyl a oblékl do šatů. "Nejčastěji fotografuji v Mexiku. Tam má smrt jiný nádech než v civilizovanějších zemích. V Evropě oddělují končetiny mrtvých těl frézou a řezy jsou čisté. V Mexiku, obzvlášť pokud jde o práci studentů, kteří ještě neumějí správně pitvat, jsou řezy kostrbaté, ne strojové," popisuje Witkin práci, ze které se většině lidí zvedá žaludek.
"Já nejsem ten, kdo to má těžké, protože pracuje s mrtvými. Mnohem těžší to mají právě třeba doktoři v Mexiku, kde je špatná lékařská péče i stav nemocnic, a s drsnou smrtí se tak setkávají každý den. Já jen pak předávám dál svědectví o temnotě života," tvrdí.
Jednomu jeho zátiší dominuje amputovaná noha. "Její majitelka stále žije. Přišla o nohu při vlakové nehodě, v nemocnici ji zachránili a noha zůstala na sále. Mám povolení některé končetiny nebo těla použít k fotografování, pokud zachovám jejich důstojnost, a zrovna k téhle mám vztah – je to úžasné, že i mrtvá noha může odkazovat ke své živé majitelce," vypráví Witkin.
Je zvyklý na to, že jeho dílo se zdá lidem šokující a provokativní, při podrobném sledování však i jeho odpůrci musí uznat, že je mnohem poetičtější a uměřenější, než by v souvislosti s tématy svých zátiší mohl být. Žádná přehnaná vulgarita, spíš viditelná úcta k živým i mrtvým, které portrétuje. "Život je těžký. A o tom všem je i veškeré umění. Lidé by měli žít smíření s tím, že existuje i jiná krása než ta, kterou známe. Že i na první pohled šeredný člověk může být krásný. Já se takovou krásu snažím hledat," vysvětluje.
Postižení, které portrétuje, jsou prý často překvapeni jeho přímým přístupem, udivuje je, že se jich fotograf neštítí a je nadšený z jejich deformace. "I tohle je přece krása, jak ji Bůh stvořil," je si jistý Witkin. A s jistotou staví své diváky i před další fakt, který často vidět nechceme. "Svým dílem vzdávám hold životu, ale říkám tím zároveň i to, že každý z nás jednou zemře," uzavírá.
