1974: Patrick Chauvel: Kambodžský fotograf při fotografování

1974: Patrick Chauvel: Kambodžský fotograf při fotografování | foto: Patrick Chauvel/nakl. Garamond

Mám báječnou práci, říká válečný fotoreportér Patrick Chauvel

  • 4
Francouz Patrick Chauvel patří k legendám válečné fotografie. Fotí už přes čtyřicet let, za sérii snímků z Čečenska získal cenu World Press Photo a jeho nejslavnější fotka mrazí: psí mrtvola uvázlá v drátech elektrického vedení po výbuchu granátu.

Ve Francouzském institutu v Praze včera představil svou vzpomínkovou knihu Válečný reportér, která se čte jako napínavý román a právě vyšla česky v nakladatelství Garamond. Zároveň uvedl i svůj dokumentární film Klamný dojem: Zrcadla války o práci palestinských a izraelských válečných fotografů. 

Třikrát na prahu smrti

Chauvel prošel téměř všemi velkými válečnými konflikty. Jeho první válkou byla ta šestidenní z roku 1967. Izrael sháněl dobrovolníky na práci v kibucech a nabídl jim zaplacení cesty.

1974: Za zákopy druhé linie; voják nalevo dostane zásah ze samopalu.

Osmnáctiletý Chauvel měl tehdy hodně plánů, ale málo zkušeností a ani vindru. Když přijel do Haify, tušil, že se tam brzy něco semele. Nespletl se: za pár dní už byl na poušti uprostřed explozí.

"Zrovna mluvím s mužem na obrněném voze, když sebou trhne. Začne jakoby škytat, otevře pusu, vypadá překvapeně. Neobratně položí ešus, podívá se na mě – člověk by řekl, že se usmívá – pak přepadne dopředu a spadne na mě. ‚Hej, pomozte mi! Je zraněný!‘ zavolám. Všichni se vrhli na zem. Otočím vojáka: má pusu plnou krve. Je mrtvý! V ruce ještě drží lžíci," píše Chauvel ve své knize. Paradoxně se z téhle války Chauvelovi povedla jediná fotka – a ještě ji jeho přístrojem vyfotil izraelský voják.

1991: Haiti, boat people: všichni se snaží dostat na palubu.

I když se Chauvel hnal takřka slepě do nebezpečí, měl neuvěřitelné štěstí. Při studentských nepokojích v Paříži roku 1968 ukončil dobře mířený slzný granát jeho kariéru revolucionáře, nikoli fotografa. Přežil peklo Vietnamu, poprvé byl vážně raněn roku 1972 v Kambodži.

Horší to bylo roku 1989 v Panamě. Kulka Američanů ho zasáhla do břicha, ležel v kaluži krve. "‚Umřu!‘ Slyšet se zašeptat tuhle větu má zvláštní účinek. Já, který jsem tolikrát řekl ‚umře‘, to časuju v první osobě…" vzpomíná Chauvel.

1969: Dao v Saigonu

Ale neumřel. Neumřel ani v Libanonu, kde se ocitl před popravčí četou. Ani na Haiti, z něhož vyplul jako jediný běloch se čtyřicítkou ilegálních uprchlíků. Třetí den vetchá bárka ztroskotala.

I po čtyřiceti letech se Chauvel snaží plnit stále totéž poslání, upozornit na lidské utrpení, vyprávět příběhy. MF DNES včera řekl: "Je to nejbáječnější práce na světě. Nikdy není stereotypní a kromě toho, kde jinde zažijete tolik adrenalinu?"