Nápad to není úplně nový, loni na Primě už podobnou cestu razila Nemocnice Motol, která měla v mapování prostředí na hranici života a smrti ještě čistší podobu. Tedy pouze sestřih věrných syrových situací, žádné vysvětlivky, žádné připravené medailonky, žádné speciální komentáře jen pro kameru.
V Malých láskách se sice hrdinky krátce uvedou předem, ale nevadí to, neboť konfrontace jejich představ a skutečnosti pak stvoří nejednu zábavnou situaci. Včetně ošetřovatelky telat, která vykládá, že „každá kráva rodí jinak“, ale sama pak v bolesti omezí vlastní mudrování na úsečné „je to na ho...“.
Neexistuje jiný typ pořadu, kde by občasná vulgarita měla tak samozřejmé oprávnění a kde by potkávala tolik něhy. Ano, Malé lásky jsou silně slzopudné, ale bez laciného nátlaku a umělého dramatizování. Stačí holčička tiše plačící v čekárně: nemá ji kdo hlídat a na rozdíl od tatínka k porodu sourozence nesmí.
Naopak je až s podivem, kolik humoru se vejde do vypjatých minut hekání před porodem. Vyplňování lejster, kolik asi manžel měří a váží, skeč s rajským plynem na hraně závislosti, první reakce na miminko „Není ňákej černej?“ a celé defilé pánů tvorstva, náhle bezmocných a rozpačitých.
Z pořadu čiší, že desítky nainstalovaných kamer už personál ani rodiče takřka nevnímali, ale také že tvůrci nešli po senzaci. Intimní záběry jsou decentní, bez drastických detailů. Sice by k zázraku zrození nemuseli hrát zrovna tklivé Hello, it’s me či You are so beautiful, možná osm večerů po třech příbězích přinese monotónnost, ale faktem zůstává, že Malé lásky jsou léčivě pozitivní.
Na rozdíl od bizarních výstřelků jiných reality show, kam se chodí předvádět chorobní exhibicionisté, se tady těší úlevně obyčejní lidé na úlevně obyčejné štěstí. A především se nestylizují, nepřetvařují, nehlídají, na nic si nehrají. Alespoň maminky rozhodně ne: kdo jednou rodil, ví své.
