Jak je ale vidět na aktuální várce horkých novinek obou vydavatelství, jejich dramaturgie občas ukročí vedle – naštěstí pro posluchače obvykle k dobru věci.
Pilná zpěvačka Tierney Sutton na svém novém albu Desire (Telarc, čas 57:37) opět invenčně interpretuje kapitoly z takzvaného Great American Songbooku, tedy, řekněme, zlatého fondu původně popových standardů, vnímaných dnes jako jazzové. Díky skutečně kongeniální spolupráci s doprovodným triem, vedeným pianistou Christianem Jacobem, lze hovořit až o dekonstrukci a následném znovusložení klasických písní. Zpěvačka, ovlivněná náboženským hnutím Baha´i (jež vyznával např. i Dizzy Gillespie), sice své umění obaluje spoustou duchovní omáčky, i bez ní ale přesvědčí o svém mimořádném talentu. Desire patří mezi její nejlepší alba.
Zpěvačka, či spíš písničkářka Keri Noble, která se představuje na bezejmenném albu (Telarc, čas 43:06), jako by se na tomto labelu octla omylem – někdo ji sice přirovnává k Norah Jones, což je ale spíš dáno tím, že obě hrají na klavír, daleko přesvědčivější je ovšem její zařazení k následnicím vlny písničkářek "morissetteovského" typu; nelze přeslechnout ani ohlasy Tracy Chapman. Na rozdíl od mnoha svých kolegyň je ovšem Keri Noble poměrně nápaditá jako autorka i interpretka. Její písničky jsou průzračné, mají mile staromódní sound i stavbu, a i když se tady žádné zázraky nedějí, lze si jen těžko představit posluchače, kterému by nebyly příjemné.
Docela vtipné retro-album vydal zpěvák a pianista Tony Desare, jdoucí v sinatrovsko-coleovských šlépějích. Jmenuje se Radio Show (Telarc, čas 50:49) a jako rozhlasové vysílání, tedy písničky, proložené mluvenými vstupy moderátora, je i sestaveno. Nejblíž na současné scéně má Desare k Michaelu Bublému – i záběrem repertoáru. Ten sahá, nepočítáme-li občasné autorské pokusy, od meziválečných standardů k rock´n´rollu (Berryho Johnny B. Goode, tady jen s piánem, spíš v duchu Jerryho Lee Lewise), Rayi Charlesovi a dokonce Bobu Dylanovi (zbaladičtělá, opět klavírní The Times They Are A-Changin´). Kdyby tak takováhle rádia hrála v našem éteru...
Velmi příjemný výraz a hlavně napětí v hlase má nový objev telarkovské stáje, zpěvačka Melissa Morgan, na svém debutovém albu Until I Met You (Telarc, čas 46:43). Zpěvačka si vyloženě libuje v klubovém mainstreamu, na rozdíl od výše zmíněné Tierney Sutton, jež je "podobného rodu", se vlastně ani nepokouší nijak s klasickými písničkami nově nakládat, je si prostě jistá přesvědčivostí "pouhé" interpretace. A skutečně to funguje. Lze sice namítnout, proč rozmnožovat už tak obrovský počet mainstreamových retro-nahrávek, tahle otázka ale ztrácí svou relevanci ve chvíli, kdy si takové album hluboko v noci pustíte, něco dobrého si nalijete a zapálíte a zavřete oči.
Kapelu Spyro Gyra založil saxofonista Jay Beckenstein před pětatřiceti lety, a tak patří k nejstarším stále existujícím fusion uskupením světové scény. V centru zájmu určité části publika se udržela především díky svým námluvám s popem – hraje vlastně ideální spotřební hudbu, která je sice podložena výborným muzikantským řemeslem, avšak pomyslného "leštidla" bývá na její sound obvykle použito víc než dost. A platí to i pro zcela čerstvé album Down The Wire (Heads Up, čas 65:21). Paradox je ukryt v tom, že přestože hudba Spyro Gyra je jasně cílena na co nejširší posluchačské zázemí (a to je také schopno ji "vydýchat" kdekoli, třeba v supermarketu), na to, aby si ji člověk opravdu vychutnal, musí mít zcela specifický vkus.
Kytarista Chuck Loeb už patří mezi veterány, a to především sladkého smooth jazzu. Jeho novinka Between 2 Worlds (Heads Up, čas 65:00) naštěstí toto stigma nenese a přináší sice nikoli stylově či skladatelsky objevný, avšak velmi kvalitní kytarový jazz. Loeb skládá poctu některými skladbami svým kolegům či učitelům, Hiramu Bullockovi (s krásnou melodickou bezpražcovou basou Willa Leeho), Jimu Hallovi, Patu Methenymu a Mikeu Sternovi – z tohoto okruhu lze zhruba vyčíst, jakou hudbu stylově velmi verzatilní Loeb na novém albu hraje (a nechává se doprovázet řadou slavných muzikantů, kromě Leeho třeba bubeníkem Davem Wecklem či saxofonistou Erikem Marienthalem).
Hra s ženskými hlasy, skrývající se pod názvem Zap Mama a projektovaná zairskou rodačkou Marií Daulne, je značně oživujícím příspěvkem stáje Heads Up – a také mimořádně vybočuje z její hlavní dramaturgie. Na albu ReCreation (Heads Up, čas 47:12) slyšíme poměrně unikátní mix Afriky, latiny, jazzu, hip hopu, šlehy dechů se doplňují s beatboxem, dýdžejské zvuky se zvuky pralesa, a do toho ještě – navíc v jakémsi podivném doowopovém retru – přichází s vokálem, bluesovou kytarou a harmoničkou fenomenální G. Love, aby jen vytvořil půdu pro navazující šílenství, postavené na afro-funky rytmice Tonyho Allena a Meshell Ndegeocello. Velmi zábavné album.
