Již existující tuzemské literární pocty byly totiž dosud spjaty s odkazem velkých tvůrců (Karel Čapek, Jaroslav Seifert, Jiří Orten a další), s nakladatelstvími a s Českým literárním fondem, ale také se státem - Pavel Tigrid jako ministr kultury obnovil prvorepublikovou tradici státní ceny za literaturu (přidána byla i cena za překlad).
Magnesia Litera se jako první z domácích literárních poct snaží s marketingovou dravostí na sebe nabalit sponzory a média. Má-li dále expandovat, aby dostála svému ambicióznímu záměru být společenskou a kulturní událostí, pak dříve či později musí některé ze stávajících literárních cen do sebe pohltit či je rovnou zahubit. Momentální systém poct je totiž neefektivní pro autory, nakladatele i pro celou knižní branži: malý trh je protkán hustou sítí ocenění, přičemž ohlas většiny z nich je čtenářsky, potažmo ekonomicky nicotný a kulturně nevýrazný - ceny nemají ani v literární obci, natož u širší veřejnosti kredit užitečného vodítka či přirozené autority, která spoluustavuje umělecká nebo alespoň módní kritéria.
Iniciátor a motor Magnesie Litery, redaktor časopisu Týden Pavel Mandys, vynaložil obrovské množství energie. Na jednu stranu je to obdivuhodné - tím spíš, že svůj úvazek v Týdnu, alespoň dle množství tam publikovaných textů, nezanedbává. Mandys se však současně dostává do střetu zájmů: v Týdnu opakovaně o své akci jakoby nezúčastněně informoval, kolegům novinářům v osobních rozhovorech pak dokonce napovídal, co a jak by měli o Liteře napsat. To je trvale nepřípustné rozpolcení a "doporučovací" manýry lze dočasně omluvit snad jen vyšinutím přetažené mysli.
Objevily se také značné informační šumy: zatímco Pavel Mandys tvrdí, že poroty braly v potaz veškerou tuzemskou knižní produkci roku 2001 (ta činila více než čtrnáct tisíc titulů), předseda pětadvacetičlenného porotního sboru, biolog Jan Krekule, hovoří o desítkách publikací, které poroty hodnotily na základě přihlášek nakladatelů. Vzhledem k tomu, že vše se připravovalo v hektickém tempu a poroty se "usazovaly" pouze několik týdnů před vyhlášením, zdá se Mandysovo tvrzení nadsazené. Ostatně alespoň při slavnostním ceremoniálu měl zaznít úplný seznam porotců. V příštím ročníku musí být kritérium výběru titulů jasně definováno. Revizi by rovněž zasluhovaly kategorie. Přibýt by měla dětská literatura, Litera za populárně naučnou literaturu je nezřízeně široká, otázkou rovněž zůstává, zda by neměly být rozlišovány překlady umělecké a odborné.
Sto tisíc korun, které obdržela Kniha roku, je částka neperspektivní. Státní cena za literaturu je finančně dvojnásobná, Seifertova cena je spojena se čtvrtmilionem korun. Když Kniha roku, zasluhovala by půl milionu a víc.
Teoreticky existuje ještě jeden způsob, jak dosáhnout toho, aby se laureátství oceněným lidem evidentně vyplatilo: po zveřejnění výsledků dramaticky vzroste prodej vítězných knih. Pro něco takového tu však neexistuje společenské, kulturní a ekonomické klima: chabou hospodářskou silou nakladatelů počínaje a strukturou mediální scény konče.
Obrazem postavení literatury v české společnosti byl i slavnostní ceremoniál včetně záznamu, který předevčírem uvedla ČT 2. Chudičká scéna, tristně konzervativní dramaturgie večera, sice milá, ovšem přes míru "předpisová", a tudíž na pódiu poněkud ztracená moderátorka Jolana Voldánová; jí měl být partnerem někdo, kdo je v literárním dění doma a kdo je mocen sp ontánnosti. Režisér Ivo Paukert a hlavní kameraman Jiří Lebeda vyrobili to nejšedivější konfekční zboží, které má jediný smysl: Tudy příště ne!
Magnesia Litera je tedy na světě. I svými omyly začala čeřit zatuchlý domácí rybníček. Za to jí dík. A Knize roku - průvodci osudy německých literátů žijících v předválečném Československu Böhmische Dörfer aneb Putování opuštěnou literární krajinou, jehož autorem je německý publicista Jürgen Serke - lze přát, aby nadále byla předmětem věcného zájmu. Ústní postranní poznámky z Městské knihovny v Praze, že šlo o politicky motivovanou volbu, je třeba přecházet jako zcela irelevantní.
Magnesia Litera se jako první z domácích literárních poct snaží s marketingovou dravostí na sebe nabalit sponzory a média. Má-li dále expandovat, aby dostála svému ambicióznímu záměru být společenskou a kulturní událostí, pak dříve či později musí některé ze stávajících literárních cen do sebe pohltit či je rovnou zahubit. Momentální systém poct je totiž neefektivní pro autory, nakladatele i pro celou knižní branži: malý trh je protkán hustou sítí ocenění, přičemž ohlas většiny z nich je čtenářsky, potažmo ekonomicky nicotný a kulturně nevýrazný - ceny nemají ani v literární obci, natož u širší veřejnosti kredit užitečného vodítka či přirozené autority, která spoluustavuje umělecká nebo alespoň módní kritéria.
|
Výsledky soutěže najdete ZDE. |
Objevily se také značné informační šumy: zatímco Pavel Mandys tvrdí, že poroty braly v potaz veškerou tuzemskou knižní produkci roku 2001 (ta činila více než čtrnáct tisíc titulů), předseda pětadvacetičlenného porotního sboru, biolog Jan Krekule, hovoří o desítkách publikací, které poroty hodnotily na základě přihlášek nakladatelů. Vzhledem k tomu, že vše se připravovalo v hektickém tempu a poroty se "usazovaly" pouze několik týdnů před vyhlášením, zdá se Mandysovo tvrzení nadsazené. Ostatně alespoň při slavnostním ceremoniálu měl zaznít úplný seznam porotců. V příštím ročníku musí být kritérium výběru titulů jasně definováno. Revizi by rovněž zasluhovaly kategorie. Přibýt by měla dětská literatura, Litera za populárně naučnou literaturu je nezřízeně široká, otázkou rovněž zůstává, zda by neměly být rozlišovány překlady umělecké a odborné.
Sto tisíc korun, které obdržela Kniha roku, je částka neperspektivní. Státní cena za literaturu je finančně dvojnásobná, Seifertova cena je spojena se čtvrtmilionem korun. Když Kniha roku, zasluhovala by půl milionu a víc.
Teoreticky existuje ještě jeden způsob, jak dosáhnout toho, aby se laureátství oceněným lidem evidentně vyplatilo: po zveřejnění výsledků dramaticky vzroste prodej vítězných knih. Pro něco takového tu však neexistuje společenské, kulturní a ekonomické klima: chabou hospodářskou silou nakladatelů počínaje a strukturou mediální scény konče.
Obrazem postavení literatury v české společnosti byl i slavnostní ceremoniál včetně záznamu, který předevčírem uvedla ČT 2. Chudičká scéna, tristně konzervativní dramaturgie večera, sice milá, ovšem přes míru "předpisová", a tudíž na pódiu poněkud ztracená moderátorka Jolana Voldánová; jí měl být partnerem někdo, kdo je v literárním dění doma a kdo je mocen sp ontánnosti. Režisér Ivo Paukert a hlavní kameraman Jiří Lebeda vyrobili to nejšedivější konfekční zboží, které má jediný smysl: Tudy příště ne!
Magnesia Litera je tedy na světě. I svými omyly začala čeřit zatuchlý domácí rybníček. Za to jí dík. A Knize roku - průvodci osudy německých literátů žijících v předválečném Československu Böhmische Dörfer aneb Putování opuštěnou literární krajinou, jehož autorem je německý publicista Jürgen Serke - lze přát, aby nadále byla předmětem věcného zájmu. Ústní postranní poznámky z Městské knihovny v Praze, že šlo o politicky motivovanou volbu, je třeba přecházet jako zcela irelevantní.
 Některé z nominovaných titulů na knižní ceny Magnesia Litera za rok 2001. |
