Bez zbytečných emancipačních gest nominované dokazují, že jejich největší síla spočívá v talentu a úsilí vloženém do vlastní práce a ne v prázdných demonstrativních gestech, jak tomu bývá u jiných umělkyň.
Ať už mluvíme o renomované spisovatelce Radce Denemarkové, která nalezla v osudech hrdinů Hodin z olova spojnici mezi mocenským vzestupem Číny a tápáním západního světa, Anně Cimě debutující kompozičně i jazykově vyspělým románem Probudím se na Šibuji, nebo Tereze Semotamové schopné sepsat lehce bizarní, avšak citlivou parafrázi na život současných třicátníků. To samé platí i pro nominovanou Pavlu Horákovou, která svůj talent potvrdila už v spoluautorském románu Johana i ve vydaných dětských knihách.
Jen škoda, že se mezi nominované nedostala i její kolegyně Zuzana Dostálová s letenským příběhem Hodinky od Ašera nebo Petra Dvořáková s Dědinou, ve které perfektně zvládla dialekt z okolí Vysočiny, kde vyrůstala.
Jednoduše to vypadá, že se letos Literám povedlo, ať už vědomě, či nevědomě, upozornit na trend, který by postupně k tuzemským knihám mohl přivést ještě více čtenářů neholdujících příběhům Patrika Hartla nebo Radky Třeštíkové.
Jsou to totiž právě zmiňované autorky, kterým se navzdory nemožnosti časového odstupu daří podávat pokud ne pravdivé, tak alespoň upřímné svědectví o jedné době. O době, ve které sami čtenáři žijí.
