"I když vím, že to byl zážitek slovy nepřenosný," říká herečka Klára Issová o "filmu o lidech mezi mraky", který přijde do kin 12. října.
Hrdinka Issové, pokojská Ilja pracující v hotelu na vrcholu Ještědu, volí mezi dvěma muži. Mezi číšníkem v podání Jaroslava Plesla, jenž vyznává život oběma nohama pevně na zemi, a údržbářem – snílkem alias Markem Taclíkem, který touží ulétnout vlastním balonem k nebi. Pryč z Liberce, odkud ještě nikdy nevytáhl paty, od života, v němž dosud nepoznal ženu.
Bundy a blesky
"Původně hrdina pracoval v hotelu v Liberci – jako já, když jsem tam dělával nočního portýra a nechtěně naslouchal útržkům osudů za dveřmi pokojů," vzpomíná autor scénáře Jaroslav Rudiš. "Ale pak jsme přijeli na Ještěd – bylo to v červnu, začalo sněžit – a bylo rozhodnuto."
Právě proměnlivé počasí v nadmořské výšce 958 metrů způsobilo, že délkou natáčení i rozpočtem ve výši 37 milionů korun utvořil Ondříček osobní rekord. "I Samotáři vznikli rychleji, nemluvě o pětatřiceti týdnech ve střižně. Ale zase to bude snímek hodně obrazový, můj první cinematoscope: obloha, mraky, sem tam herec," vysvětluje režisér.
"Nejvíc jsem se těšil, až do Ještědu uhodí blesk. Což se stalo, ale nic si z toho nepamatuju," tvrdí Taclík, který hrál už v Ondříčkově předchozím snímku Jedna ruka netleská. Issová má naopak v dobré paměti desetistupňové teplotní rozdíly mezi Podještědím a vrcholem: "V Praze připravili letní kostýmy, my přes ně nahoře nosili péřové bundy."
Jen divadelní herec Plesl, který stál před filmovou kamerou poprvé, si nejdramatičtější okamžiky natáčení nespojuje s počasím, nýbrž s vlastní počáteční nejistotou.
"I když jsme dlouho zkoušeli, první den natáčení byl strašný. Trvalo, než jsem přišel na to, co se po mně chce a že filmové herectví je jiné než divadelní, navíc se začínalo složitou scénou v autě. V duchu jsem si přepočítával vytočený materiál na peníze, říkal jsem si, že jim to kazím, připadal jsem si úplně neschopný," vzpomíná už s úsměvem Plesl. Režisér jeho výkon označuje za obrovské překvapení a herec mezitím dostal další filmovou roli ve snímku Pravidla lži.
Láska a sen
Podle Rudiše je Grandhotel příběhem "o neschopnosti odstřihnout se od kořenů". Také Ondříček vlastně stál před nutností "odstřihnout se" od svých předchozích snímků, díky nimž od něj diváci čekají další varianty kultovních Samotářů.
"Nepřemýšlím o tom, co se ode mě čeká, snažím se dělat takové filmy, na jaké bych se rád sám díval. Ale namyšleně prohlašuju – ano, podařilo se mi odstřihnout od těch minulých látek. Grandhotel se liší, pro mě je až překvapivě jiný. Očekávali byste další obraz městského prostředí se spoustou osudů propojených v těsném prostoru, kdežto Grandhotel je extrémně komorní příběh se solitérními charaktery," uznává režisér.
V něčem se však Ondříček nemění. Hudbu píše Jan P. Muchow, se kterým spolupracuje už od své prvotiny Šeptej. A také webové stránky www.grandhotel-film.cz mají spojitost s režisérovým debutem. "Svěřil jsem je člověku, který kdysi udělal ilegální stránky k Šeptej – tak se mi líbily, že jsem ho vzal i na ty legální," směje se Ondříček.
Grandhotel, jenž podle režiséra vypráví především o lásce a touze splnit si své sny, se do Liberce ještě jednou vrátí: s říjnovou slavnostní předpremiérou. Tvůrci zvažují dokonce promítání na Ještědu, byť je to technicky složité. Když prý odjížděli, cítili, aniž to vyslovili, že to magické místo budou mít navždy rádi.
