Vysvětluje také, že je sice ráda Američankou, ale její "americký sen" se často v její vlasti mění pouze v diskusi o tom, jak být bohatý a slavný. Říká, co sleduje tím, že na rozdíl od minulosti často vystupuje na koncertech na pódiu sama.
Americká zpěvačka Madonna vydala před časem nové album American Life. V rozhovoru, k jehož otištění získala MF DNES práva, vysvětluje své názory na novou desku, na to, jak vznikala, a také říká, co si myslí o současném světě.
Vaše nová deska se jmenuje American Life (Americký život). Jak vypadá americký život podle vás?
Kdysi jsem si prožila americký sen. Přesně podle modelu, kdy přijedete z nějakého zapadákova do New Yorku, s pětatřiceti dolary v kapse, a řeknete si - teď ze sebe něco udělám. Pak jsem procestovala prakticky celý svět a dnes vím, že v Americe má člověk takové možnosti jako nikde na světě. Problémem dnešních Američanů jsou však jejich hodnoty - všichni chtějí mít v bance spoustu peněz a přejí si, aby je ostatní považovali za bohaté a slavné.
Takové to být slavný za každou cenu?
Ano, jsme tím v dnešní době úplně posedlí. Lidé třeba chodí do nejrůznějších televizních pořadů jen proto, aby byli slavní. Ne proto, že by měli ostatním co říct nebo že se o něco zvlášť zasloužili. Je to ta nejpovrchnější část amerického života. Z vlastní zkušenosti vím, že sláva i bohatství nic neznamenají, pokud člověk nemá správný systém hodnot, pokud si neuvědomí, že žádná z těch věcí vám nepřinese štěstí.
A jaký je ten váš "nositel štěstí"?
Štěstí přináší láska. To, jak se chováte k bližním, jaký máte soucit s ostatními.
To zní jako velké rozčarování z amerického snu…
Přesto cítím, jakkoli jsou v USA některé věci postavené na hlavu, že jsem pořád ráda, že jsem Američanka. Jsem svobodná, mohu si říkat, co si myslím - a to si užívám. Je to můj současný americký sen.
To si můžete velkoryse užívat, když píšete texty k písničkám.
Ano, to je přímo magické. Stejně jako hudba - slyším ji a písně ze mě čiší. Něco se ve mně zatřese, vyvolá emoce a já musím začít psát. Navíc jsem se naučila hrát na kytaru a už se tak nemusím spoléhat na pomoc dalších. Díky tomu jsou teď moje písničky intimnější, než bývaly. Akordy ve mně vyvolávají pocity, které si zaznamenávám. Píšu si deníky a všude, i když jsem v autě nebo v letadle, je nosím s sebou. Pročítám si je, tu něco přidám, tam něco vyškrtnu.
Určitě jste se neučila na kytaru jen kvůli tomu, abyste si doma přehrávala akordy.
Hra na kytaru mě samozřejmě zaměstnává i na scéně. Dneska si můžu vybrat, jestli budu zpívat, nebo hrát na kytaru, nebo obojí, nebo jen tancovat a zpívat. Jasně, že při hraní na kytaru musí být člověk mnohem preciznější - však je to také pro mě na scéně úplně jiný pocit strachu. Na minulém turné to byla ta nejtěžší věc - vystihnout na kytaru každou notu a zahrát ji správně. Já mám totiž tendenci přeskakovat sem a tam.
Jaký je to vlastně pocit, stát před velkým davem lidí, jenom sama s kytarou, bez velké kapely za zády?
Je v tom něco velmi osobního. Na velkém koncertě kolem vás září stovky světel, scéna se neustále proměňuje, kolem vás krouží tanečníci. A pak tohle všechno najednou zmizí, já tam sedím na stoličce s kytarou, kolem mě kužel jediného světla. Je to tak prosté a osobní. Moc se mi to líbí a jsem ráda, že mohu takhle vystupovat.
Na vaší nové desce American Life nezní ovšem zdaleka jen kytara. Vždyť jste dokonce kvůli speciálním zvukům přizvala k natáčení známého francouzského hudebníka Mirwaise Ahmadzaie.
Mirwais je naprosto báječný chlapík. Má skvělý pohled na život a je to fantastický muzikant. Způsob, kterým slyší hudbu on, ovlivnil i mě. Proto je moje nová deska nakonec tak zvukově bohatá. Mirwais hraje skvěle na kytaru, ale zároveň umí velmi dobře programovat syntezátory a vyloudit všechny ty netypické zvuky. Měla jsem na něj štěstí.
Jak vaše společné skládání vypadá v praxi? Kdo určuje, co jak zahrajete?
Prostě jen tak blbneme ve studiu. Ale to až ve finále, jinak pracujeme každý sám. Lidé by byli překvapení, že to, co zní na desce v bohatých a skvěle namíchaných aranžích, byla původně jen velmi krátká nahrávka, kterou jsem si jen tak zabrnkala doma v obýváku. Jsem ráda, že mohu Mirwaisovi přinést nějaký nápad a on z něj pak udělá něco velkého. Jindy jsme zase v nahrávacím studiu, něco ho napadne, otočí několika knoflíky a najednou to zní nádherně. Tu chvíli miluji.
Jak si své spolupracovníky vybíráte?
Musí to být lidé zajímaví, a hlavně mimořádně kreativní. Chci, aby byli hodně zvědaví a měli chuť zkoušet nové věci. To mám ráda já, a tak hledám spolupracovníky, kteří smýšlejí stejně.
Všichni míří do Hollywoodu… zpíváte v úvodu druhé skladby na albu American Life. Jak to myslíte?
Hollywood je pro mě metafora. Je to město snů, rozptýlení a povrchnosti. Je to místo, kam člověk přijede a najednou se ocitne daleko od věcí, které jsou v životě skutečně důležité. Hrozí mu, že ztratí paměť, přestane se dívat do budoucnosti, a může tak ztratit úplně všechno. Dokonce i sebe.
To je ovšem zábavní průmysl. Ale když už vás jednou vynese nahoru, musí být těžké říci: "Sbohem."
To je pravda, těžko se to opouští. I mně se podobné myšlenky honily hlavou, ale nakonec vždycky zvítězil fakt, že zábavní průmysl je prostor, ve kterém mohu sdělovat to, co potřebuji já.
Co jste tedy chtěla sdělit jinou písničkou na nové desce, s naléhavostí podanou Mother and Father (Matka a otec)?
V této písničce se vyrovnávám s bolestí, kterou jsem cítila po úmrtí mé matky. Nejde o to, že bych se chtěla se svými pocity někde promenádovat jako s medailí za statečnost nebo že chci od lidí politovat. To je blbost. Mother and Father je především o tom, že když na to přijde, musíte vždycky za svoje chování přijmout odpovědnost. Já jsem se často před svým tátou chovala jako rebelka, které je všechno jedno a může si říkat a dělat, co chce. A nebyla to pravda.
Píseň je pro vás ideální prostředek sdělení?
Je to můj způsob vyjadřování. Raději to řeknu poetičtějším způsobem, než kdybych dostávala otázky a musela na ně odpovídat - tím se osobní zkušenosti redukují a trivializují. Raději svoje příběhy vyprávím písničkou, a ať si z nich lidé vezmou to, co chtějí. Nechci jim říkat, že tohle znamená tohle, ať si každý udělá svůj vlastní obrázek podle vlastního úsudku.
Z obalu nové desky shlížíte v póze legendárního latinskoamerického revolucionáře Ernesta Che Guevary. Proč?
Protože jsem teď v jakémsi revolučním rozpoložení. Cítím, že svět se musí změnit a chtěla jsem pro tuhle revoluci najít nějaký symbol. A Che Guevaru znám já i všichni ostatní.
Může změnit svět třeba vaše deska?
Nevím, ale každopádně si myslím, že hodně mých písní revolučních je.
