Je na čase zapnout diktafon...
Vaše nové album zní moderně, ale jsou z něj cítit vaše začátky v newyorských klubech. Kolik vám bylo let, když vás poprvé "zasáhl" taneční parket?
Panebože, dvacet, jednadvacet? Chodívala jsem do jednoho klubu v New Yorku. Jmenoval se Danceteria a já neustále nosila dýdžejovi svoje dema, takže hudba pro mě začala momentem, kdy jsem dýdžejovi předávala svou první písničku Everybody a myslela jsem si, že je dost dobrá na to, aby na ní každý při poslechu tančil. Když jsem se poprvé přestěhovala do New Yorku, chtěla jsem se stát tanečnicí. Profesionálně jsem tančila léta, ale žila jsem z ruky do huby. Nikdy jsem nepronikla do nočního života, všechny, co jsem znala, byli tanečníci, chodili jsme brzo spát a brzo vstávali, chodili na koncerty s volným vstupem do Lincolnova centra a na Shakespeara do Parku. Pak jsem, jak se to tak stává, potkala jednoho kluka a ten mě vzal do klubu a to bylo... wow! Jmenovalo se to tam Pete´s Place. V jedné místnosti byl John Lurie a Lounge Lizards a další chlapíci, kteří vypadali jako filmové hvězdy ze čtyřicátých let. Všechny holky vypadaly jako filmové hvězdy z padesátých let, měly perfektně namalované oční linky. Já jsem na sobě měla svoje oblečení na tancování a v ruce knížku, kdybych se tam náhodou začala nudit. Byla to knížka od Francise Scotta Fitzgeralda a já si říkala: "nikdy nevíš…" Tak jsem se seznámila s taneční hudbou. Říkala jsem si: "Je vůbec možné, aby existovala další taková místa?" Netušila jsem, že můžete jen tak přijít do klubu a začít tancovat. Žila jsem v domnění, že vás někdo musí k tanci vyzvat.
Jaká nevinná dívka jste byla...
Můžete šest hodin jen tak tancovat a nikdo vás neobtěžuje a nemusíte ani pít. Cítila jsem se neuvěřitelně svobodně a šťastně. Byla jsem zvyklá tančit, ale jenom když mi někdo říkal, co mám dělat. Takže v nočním klubu mě najednou bylo plno, kombinovala jsem všechno - street dance, moderní tanec, trochu jazzu a baletu. Byla jsem Twylou Tharp, byla jsem Alvinem Aileym, byla jsem Michaelem Jacksonem. A bylo mi to jedno, byla jsem volná. V mém životě nebyla zábava ani lesk a já potřebovala nějaké vzrušení. A věřte mi, byli tam daleko víc cool lidi, než jsem byla já. Chodili v černém a moc se nehýbali.
Nové album se jmenuje Confessions On A Dancefloor (Zpovědi na tanečním parketu). Proč jste zvolila jako producenta Stuarta Price?
Chtěla jsem udělat další písničky s Mirwaisem, ale nešlo to. Pořád jsem mě to táhlo zpátky do Stuartova studia. Je to jako když se s někým seznámíte, ale už mezitím chodíte s někým jiným, tak řeknete "ahoj" a jdete s tím novým na fantastické rande a pak se vrátíte k tomu původnímu člověku a musíte pořád jen myslet na toho nového. Já jsem nemohla přestat myslet na to, jaká to byla legrace pracovat se Stuartem. Trvalo mi minutu rozhodnout se, kterého přítele chci. Už jste se někdy s Mirwaisem potkali? Vždycky mě napadne, že je jako Jean Paul Sartre. Velmi intelektuálně založený, velmi analytický, chytrý, existencialistický, filozofující. Musíte na to mít náladu. Ale já nechtěla nad věcmi příliš přemýšlet. Nechci být teď moc složitá.
Celý rozhovor si přečtete v prosincovém vydání časopisu Filter s Anetou Langerovou na obálce! - více zde