Madeleine Peyroux

Madeleine Peyroux | foto: Rounder/Universal

Madeleine šlape Dianě na paty

Zhruba ve stejné době jako poslední album Diany Krall vyšla i novinka její pomyslné konkurentky Madeleine Peyroux. Nevyhlášený souboj skončil víceméně remízou.

Předcházející sloupek Na okraj najdete ZDE

ALBUM TÝDNE
Madeleine PeyrouxPředhazovat zpěvačce srovnání s Billií Holiday, jednou z nejzásadnějších pěnic dvacátého století, je vlastně asi pocta, Madeleine Peyroux už toho ale musela mít plné zuby. Je fakt, že její hlasová dispozice je i k výrazu "Lady Day" velmi náchylná, na druhou stranu se zpěvačka snaží na novém albu Half The Perfect World (Rounder/Universal) slyšitelně dělat vše pro to, aby se od svého prokletí odřízla.

Zatímco se Diana Krall na albu From This Moment On opět vrátila do náruče klasických standardů, Madeleine Peyroux jednak přichází s originály, jichž je spoluautorkou, jednak s... vlastně také standardy, nicméně stojícími většinou mimo jazzový okruh (případně se ho letmo dotýkající): s písněmi Joni Mitchell, Toma Waitse, Leonarda Cohena. Autorů, které má, jak víme, ráda i Diana Krall. Peyroux nicméně přihazuje i jednoho Gainsbourga ve francouzštině.

Madeleine Peyroux: Half The Perfect WorldAlbum produkoval někdejší spolupracovník a partner Joni Mitchell Larry Klein. Z dnešního pohledu je jeho práce oproti "folkjazzové avantgardě", kterou spoluvytvářel pro Mitchellovou konzervativní, má ale obrovské kouzlo - ostatně stejně jako jednoznačný konzervativismus Diany Krall, když už pořád srovnáváme. Kleinovi se ovšem podařilo vyhmátnout správnou výrazovou polohu Madeleine Peyroux, spolu s ní a dalšími napsat několik pěkných písní a především albu dát jednotnou náladu. Album tak rozhodně neurazí striktně jazzového posluchače, stejně jako má šanci oslovit toho, kdo si chce pustit jen příjemnou a inteligentní kulisu. Tím se Peyroux řadí do jedné linie nejen s Dianou Krall, ale také třeba Norah Jones či Cassandrou Wilson.

JEŠTĚ VYŠLO
Jim BlackBubeník a skladatel Jim Black má do konzervativisty daleko stejně jako do ortodoxního jazzmana. Jeho skupina AlasNoAxis se na čtvrtém albu Dogs Of Great Indifference (Winter & Winter/2HP) pohybuje na hraně jazzu, rocku a postrockové alternativní hudby. Přitom je velmi sdělná nepochybně i pro nespecializovaného posluchače. Improvizované pasáže se většinou příliš nevymaňují z harmonického plánu a dokonce pracují se silnými melodiemi. Vůdčím nástrojem je tenorsaxofon Blackova dlouholetého spolupracovníka Chrise Speeda, dva Seveřané Skúli Sverrisson (basa) a hlavně Hilmar Jensson (kytara) jsou zde především od barvení soundu. jako celek má album přesvědčivost dobře vystavěného projektu, jehož tvůrci k sobě mají nebývale blízko.

Jason MoranPianista Jason Moran patří k hledačům nových pěšinek, kteří jsou ale dobře poučeni dávno vyježděnými silnicemi. Na albu Artist In Residence (Blue Note/EMI) vlastně - abychom zůstali u stejného srovnání - materiálem ze staré cesty dláždí novou, která sice nevede "územím lvů", ale ani nekopíruje už zpracované plány. Moran používá prostředky postbopového jazzu i soudobé vážné hudby, nebojí se ale ani být romantický či naopak zaswingovat. Svůj základní kvartet doplńuje podle potřeby dalšími hudebníky, v nejpůsobivější skladbě, skoro dvanáctiminutové improvizaci Rain například trumpetistu Ralpha Alessiho a hráče na africké perkuse a koru Abdou Mboupa.