RECENZE: Gejši, námořníci a tajemství rodu. To je moc nápadů najednou

Madama Butterfly, tragický příběh japonské gejši a amerického důstojníka z pera Giacoma Pucciniho, patří ke „kasaštykům“ operního repertoáru. Národní divadlo představilo na jevišti Státní opery novou inscenaci, pod níž je podepsán Jiří Heřman.

Tedy režisér, který nepostrádá představivost. A tak by se mohlo zdát, že zrovna Madama Butterfly mu „sedne“ a že se vyvaruje sentimentálního kýče. A skutečně: některé obrazy, které vymyslel, jsou působivé. Motiv jeřába, japonského symbolu štěstí, japonské znaky „stoupající“ po závěsech nebo mořská vlna, která v závěru smete umírající Butterfly. Kdyby se tak Heřman spolehl právě jen na svou vizuální fantazii a důsledněji s ní pracoval, třeba i na úkor neodbytného a v této opeře předvídatelného pohrávání s vějíři a slunečníky, mohla to být neobvykle poetická Madama Butterfly.

Giacomo Puccini: Madama Butterfly

55 %

Dirigent: Martin Leginus

Režie: Jiří Heřman

Národní divadlo, premiéra ve Státní opeře 9.února 2015

Problém je, že Heřmanovi to nestačí a chce do opery vsunovat „výklady“. Obrazový prolog před započetím opery, v němž vichr rozmetá okvětní lístky, by byl ještě přijatelný, ale proč na jeviště vpadne skupina námořníků a zazpívá pijácký popěvek? Je to pěst na oko k následnému hudebnímu úvodu již od Pucciniho, který přece dobře věděl, jak začít operu a žádné přidané písničky k tomu nepotřebuje. A pak, není přece tak těžké si domyslet, že Pinkerton asi nebyl prvním ani posledním americkým námořníkem, který uzavřel „manželství“ s japonskou gejšou...

Puccini vypráví jeden intimní příběh, ale jeviště je názorně plné námořníků, gejš a také dalších, pomalu kráčejících symbolických postav. Některé se ještě navíc brodí v bazénku - a samotný děj se na takto přelidněném jevišti téměř ztrácí. Navíc se do něj Heřman snažil vsunout další linku – vzpomínky mezitím již dospělého syna Pinkertona a Butterfly, pátrajícího po rodinném tajemství. Je pravda, že v „klasické“ verzi obvykle vystupuje malé dítě, které na rozdíl od dospělých herců není schopné předstírat emoce, takže to většinou působí studeně. Také je pravda, že nejednoho diváka může napadnout, jak asi rodina Pinkertonů žila v Americe dál a zda se syn někdy dověděl, že jeho pravá matka spáchala harakiri poté, co jí otec s novou manželkou odebrali dítě...

Ovšem tohle už opera prostě nevypráví, ledaže by někdo napsal pokračování. A především, původní hudební drama je tak pevně provázané, že snažit se do něj vecpat další dějovou rovinu znamená jen chaos. A tak to také dopadlo. Dospělý syn prostě chodí po jevišti, dělá různá výmluvná gesta směrem k Butterfly i otci, ale jeho přítomnost emocionalitu původního příběhu nijak neposiluje. Je to prostě moc nápadů najednou.

Příliš hluku, málo zpěvu

Inscenaci navíc nijak neposiluje ani hudební nastudování dirigenta Martina Leginuse, který nezvládá orchestr a jeho vybalancování s jevištěm. Pucciniho hudba vedle dramatických vrcholů obsahuje i téměř impresionisticky jemné chvění, ale dirigent z orchestru nedostal nic jiného než neustálé tvrdé fortissimo, výsledkem čehož je lomoz. Za ním se ztrácejí i zpěváci, kteří navíc beztak nemají pro jednotlivé role odpovídající hlasy.

Původní premiéra byla minulý týden zrušena pro onemocnění obou domácích představitelek titulní role. Divadlo nakonec sehnalo třetí Butterfly v osobě italské sopranistky Donaty D’Annunzio Lombardiové, ale její hlas je sám o sobě slabý, jen málo schopný se zvukově a dynamicky rozpínat tak, aby vokální obraz gejši byl křehký a současně heroický.

Italské jméno prostě nemusí být ještě zárukou kvality. Ani Luciano Mastro nedostál nárokům role Pinkertona, jeho úzký, neznělý a bezbarvý tenůrek zcela zanikal. O něco lépe si vedl Svatopluk Sem jako konzul Sharpless, indispononovaný a zcela neslyšitelný tenorista Josef Moravec udělal aspoň herecky trochu výraznější figurku z dohazovače Gora.

Na Madama Butterfly se přirozeně bude chodit vždycky, ale výrazným obohacením repertoáru nová inscenace není.