Sklidila za to samozřejmě nadšený až frenetický ohlas. Nejen proto, že ji Pražané viděli poprvé, ale i díky skutečně vynikajícímu výkonu všech zúčastněných. Publikum, zjevně namíchané z lidí, kteří jsou zde proto, že "se to sluší", a z opravdových hudebních fanoušků (neboť u Macy Gray se vzácně snoubí módnost s opravdovou hudbou), vytvořilo zpěvačce tak vstřícné prostředí, že nevyužít jeho potenciálu by byl hřích.
A Macy Gray to taky s lidmi umí. Od prvních minut, od otvíráku Ghetto Love, měla publikum takříkajíc na lopatě. Když si ve Why Didn´t You Call Me zamanula, že se hlediště bude vlnit jak pole ve větru, stačil krátký pokyn. K tomu, aby s ní Do Something hlediště zpívalo, nebylo potřeba ani to. A v I´Ve Commited Murder většina lidí mávala jak na Spartakiádě úplně sama od sebe. Ale pozor - nic z toho kupodivu nevyznívalo ani trochu trapně.
Samé hity
Jak bylo řečeno, setlist plně obsadily hity, mnohé z nich aplaudované po prvních tónech. V úvodu odzpívala Macy Gray po jedné ze všech čtyř dosud vydaných alb. V případě When I See You se jednalo o jedinou ukázku z jejího nejméně úspěšného alba The Trouble With Being Myself, z ostatních desek se fanoušci dočkali ještě dalších ochutnávek.
Nejčastěji byl celkem očekávaně zastoupen debut On How Life Is, bylo to zpěvaččino nejslavnější, průlomové a podle mnohých zatím i nejkvalitnější album (a právě ono obsahuje také její největší hit I Try, na který si museli posluchači počkat až do přídavku).
Chtěla bych vidět Tančící důmČtěte rozhovor s Macy Gray před pražským koncertem |
Koncert měl několik zásadních bodů, kostru, na které byl "navěšen" zbytek. Středobodem rozhodně byla Sex-O-Matic Venus Freak, natažená na snad trojnásobek původní stopáže, avšak velmi dynamická, s nejrůznějšími rytmickými i výrazovými zlomy.
Skvělá byla následující volnější pasáž se skvělým wonderovským popíkem Glad You´r Here a následující Sweet Baby jen za doprovodu kytaristy. Zlom ve Still s rockovým kytarovým sólem, jediným toho večera, ale dokonale zapadajícím do kontextu, patřil k nejlepším okamžikům večera.
Koncert měl na mnoha místech propracovanou choreografii a byl velmi dobře vystavěn i repertoárově. To, čím vyvrcholil na závěr standardního setu (tedy před přídavkem), však bylo v tomto kontextu z jiného světa - a přesto to skvěle zafungovalo. Kapela, Macy Gray a další dva "tanečníci", jeden převlečený za čerta, udělali z Oblivion za pomoci hry světel a bublin nesmírně zábavný "kabaret", ve kterém si přišel na své úplně každý.
Lepší než na desce
Velkým darem pro Macy Gray je její kapela, sestavená ze sice nenápadných, ale zjevně velmi dobrých muzikantů, jejichž schopnosti nepochybně, jak to má být, daleko překračují potřeby zpěvaččiných písní. Celá kapela vládne nádherou elasticitou, v rytmičtějších funky kusech je důrazná a bezchybně taneční, ve volnějších popovějších věcech až sladká, ale nikdy přeslazená.
A sboristky! Dvě korpulentní Afroameričanky skutečně dělají více než čest naší středoevropské představě o totální černošské muzikalitě, a navíc přidávají úžasné pohybové schopnosti, jejichž předvedení vzhledem k "objemu" vokalistek skýtá skutečně nebývalý pohled.
Samotná Macy Gray byla zjevně ve velmi dobré formě. Dokonce by se zřejmě dal s úspěchem obhájit názor, že živě zpívá mnohem líp než ve studiu, což je unikum. V koncertním provedení se poněkud rozplývá "skřípot" jejích hlasivek, který má samozřejmě své kouzlo, ale i limity. Na pódiu je její hlas výrazově mnohem barevnější, vrstevnatější - tak, jak to u soulmanky má být.
A i když Macy Gray ani na pódiu samozřejmě není žádná Aretha Franklin, a co do "velikosti hlasu" ji předčí zcela jednoznačně i sboristky, jak jsme slyšeli v jejich sólech, charisma, kterým ovládá skoro až čarodějnicky veškeré dění na pódiu i pod ním, skutečně uchvacuje.
Konec dobrý...
Zpočátku to vypadalo jako zkažený večer. SaSaZu nemá nejlepší pověst, podivný mondénní disko-podnik v bývalých jatkách si vysloužil "žlutou kartu" koncertem Groove Armady tento týden (více zde). Ani začátek tohoto koncertu nevypadal moc dobře: zmatky a tlačenice u vchodu a oproti avízům zbytečně pozdní začátek (který naštěstí zčásti zaplnila Macyina "česká" kolegyně Tonya Graves).
Když se show Macy Gray rozjela, prvotním šokem byl skutečně tragický zvuk. Ono ozvučit "nádraží" typu SaSaZu je zřejmě opravdu oříšek a na zvukaři bylo vidět více než půlku koncertu, že se s tou koulí, co se valila z reproduktorů, vážně pere a dělá, co může. Je otázka, zda si člověk zvykl nebo zda se nakonec podařilo ten správný zvukový model nalézt, faktem ale je, že zhruba druhá polovina koncertu už působila po této stránce vcelku snesitelně až standardně.
Macy Gray v Praze slavila dvaačtyřicáté narozeniny, ke kterým jí publikum spolu s kapelou zazpívalo (nejdřív anglicky, potom i česky) popěvek Happy birthday. Pořadatelé se blýskli obřím dortem v podobě DJských gramofonů, zpěvačka byla zjevně zaskočena, ale potěšena. Nicméně: přestože se obvykle dávají dárky oslavencům, tohoto večera to bylo naopak. Oslavenkyně dala svým fanouškům dar z nejmilejších: skutečně skvělý koncert.
Macy Gray
Praha, 5. září 2009, SaSaZu
Pořádala agentura WTF
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
